seznam usmrcených v elektrických drátěných zátarasech na státní hranici

seznam zastřelených při pokusu o ilegální přechod státní hranice

 

 

Provokace na západních hranicích v Hranicích u Aše v 50. letech: mladí muži byli vylákáni k útěku na Západ a postříleni na hraniční čáře.

Jeden dokonale  zdokumentovaný případ služební horlivosti.

Podobných se po únoru 1948 stalo mnoho. Zde však máme obraz úplný : víme kdo byl provokatér, kdo vrah a kdo oběť. Do nejmenších podrobností můžeme zrekonstruovat tragický příběh dvou mladíků, kteří byli vylákáni k útěku na Západ a ze zálohy zastřeleni.


Byla květnová noc roku 1952 a mírný déšť se snášel na pohraniční samoty. V bezvětří bylo slyšet pouze šumění potoka, který pod můstkem křižoval starou cestu vedoucí k nedalekým hranicím. Po cestě od blízkého poloopuštěného městečka se blížily tři osoby ve stejnokrojích. První muž měl i přes chladný deštík vyhrnuté rukávy, další dva, kteří šli s mírným odstupem za ním, svírali v hlubokých kapsách nervózně zbraně. Kráčeli pomalu a bedlivě naslouchali zvukům rušícím noční ticho. Trojice mužů přešla po můstku hučící potok, když se první z nich nečekaně rozběhl a zmizel zbylým dvěma mužům ve tmě. V momentě, kdy se opozdilci dávali do běhu, aby následovali svého průvodce a unikli tak neznámému nebezpečí ve svých zádech, se několik kroků za nimi vynořila z náspu pod úrovní cesty postava, která současně s výkřikem vypálila dávku ze samopalu. O zlomek vteřiny později vyšlehly do zděšeného křiku napadených další dvě dávky vpředu z náspu pod úrovní cesty, jen několik kroků před dvojicí nešťastných mužů.
Na půlnoční deštivé nebe vylétla světlice a ozářila dějiště tragédie. Muž, lépe řečeno mladík, který šel poslední, ležel nehybně na cestě s rozstřelenou hlavou a nejevil již známky života. Jeho druh seděl na zemi, rukama si držel krvácející břicho a v šoku stále dokola prosil: "Nestřílejte, my jsme nechtěli." Kolem se v mžiku vyrojilo množství vojáků a během chvíle byli oba z místa střelby odvezeni starým terénním vozidlem do kasáren. Po chvíli byly odveleny i zbylé hlídky.
Noční ticho rušil opět jen slabý déšť. Takto vyvrcholila "akce", která byla zorganizována příslušníky zpravodajského oddělení 1.praporu 5. chebské pohraniční brigády  ministerstva národní bezpečnosti.
 
Přesvědčíme je, že lze bezpečně odejít

Na počátku případu, který příslušníci zpravodajského oddělení označili v roce 1952 jako Chlumecký; a spol., stálo udání, že skupina čtyř lidí (Václav Chlumecký, Servirský , Štefan Čitan a Jan Ondrejovič) z Hranic v Čechách hodlá uprchnout do americké okupační zóny v Německu. Tuto zprávu s největší pravděpodobností přinesl staršinovi Zdeňku Hrabovskému (pracovníkovi zpravodajského oddělení 1. praporu 5. brigády PS) agent č. 2086, krycím jménem Tichý, vlastním jménem Jan Ťoupal , který žil v té době v obci Pastviny. Hrabovský zavázal Ťoupala ke spolupráci se zpravodajským oddělením PS v únoru 1952. Jeho úkolem bylo zůstat ve styku s lidmi kolem Chlumeckého a dále zjišťovat jejich záměry. Hrabovský však nehodlal úmysly "objektů" pouze sledovat a ve vhodnou dobu zamezit, jejich útěku, což mělo být hlavním úkolem vyplývajícím z jeho funkce. Neuvažoval ani o "preventivním opatření", které by pozorované osoby odradilo, bez dalších následků, od úmyslu emigrovat. Hrabovský se po dohodě se svým nadřízeným Svatoplukem Čechem rozhodl sledované osoby podporovat v jejich úmyslu a posléze je i k opuštění republiky  provokovat. Tak Hrabovský prostřednictvím Ťoupala předal Chlumeckému hasičské uniformy, které měly být při přechodu použity. Hasičské uniformy volil Hrabovský pro podobnost.s uniformami PS; osobám, kterým byly uniformy předány, postačilo vysvětlení, že v případě prozrazení svou podobností s vojenským stejnokrojem zmatou hlídku PS. Ve skutečnosti měly posloužit jako usvědčující materiál proti zadrželým. .
Časem se věkově nestejnorodá skupinka rozpadla; Chlumecký a Servirský od riskantního podniku odstoupili, možnost útěku do zahraničí nadále zvažovali pouze dva devatenáctiletí reemigranti z Rumunska: Štefan Čitan a Jan Ondrejovič. S Ve snaze uspíšit jejich rozhodování nasadili Čech a Hrabovský do akce dalšího spolupracovníka, který v té době nebyl dosud ke spolupráci písemně vázán. Byl jím pozdější agent č. 2609, krycím jménem Svoboda, vlastním jménem Josef Staněk z Hranic, jehož úkolem bylo vystupovat jako kurýr americké vojenské kontrarozvědky (CIC) a tím získat důvěru obou mladíků. Stalo se tak na konci dubna 1952.

Já jsem agent CIC, tady máte pistole

Ťoupal pozval na návštěvu Čitana a jakoby náhodou přišel též Staněk s tím, že už "to" pro něho má. "To" byla pistole ráže 7 ,65 mm ze "sbírky" pracovníků zpravodajského oddělení. Tato na první pohled respekt budící zbraň však byla nefunkční; měla zlomený úderník. Svůj účel však splnila - Staněk vystupující v roli agenta cizí moci získal důvěru Štefana Čitana. Staněk slíbil opatřit zbraně pro něho a: pro Ondrejoviče výměnou za zpravodajský materiál: za seznamy jim známých osob s protikomunistickým smýšlením a za vzorky bavlněných výrobků z továrny, kde byli zaměstnáni. Rovněž slíbil, že oba převede do americké okupační zóny v Německu. Tímto z "akce" odešel Ťoupal, kterého Čitan a Ondrejovič dobře znali; pokud by po plánovaném zadržení při výsleších padlo jeho jméno a Ťoupal by byl rovněž vyšetřován, vyšlo by na povrch celé provokační, a tudíž nezákonné pozadí celého případu.
Na dalších schůzkách Staněk jednající podle instrukcí Hrabovského a Čecha předal postupně oběma nefunkční pistoli a granát, který byl místo třaskavinou naplněn pískem. Na zpravodajském oddělení 1. praporu PS Hranice byl vypracován podrobný plán "akce".
Ta měla proběhnout následovně: spolupracovník PS Staněk vystupující v roli kurýra a převaděče CIC se sejde na přesně stanoveném místě v městečku Hranice v Čechách s Čitanem a Ondrejovičem. N místě setkání bude zajišťovat Staňkovu bezpečnost příslušník zpravodajského oddělení 1. praporu PS Antonín Vildner. Celá skupina "narušitelů" oblečená do hasičských uniforem bude pod vedením Staňka postupovat po cestě do Růžového údolí. Staněk půjde jako první, pro lepší rozlišení bude mít vyhrnuté rukávy, za ním asi s třímetrovým rozestupem půjdou Čitan a Ondrejovič. Jakmile přijde Staněk na kamenný můstek přes Růžový potok, dá se do prudkého běhu a po několika metrech zalehne stranou od cesty. Hlídka, která bude umístěna u můstku, zbylé dva muže zadrží.

40 mužů připraveno na zásah
 

Velitelem akce byl určen poručík Bedřich Kolman, který v té době velel. praporu 5. brigády PS. Místo zadržení Čitana a Ondrejoviče. Místo stanoveno právě do prostoru působení tohoto praporu: konkrétně do úseku 6. roty Krásňany. Náčelník zpravodajského oddělení 1. praporu Čech společně s velitelem praporu Kolmanem zorganizoval vojenské zajištění akce  a rozestavění sedmi hlídek, které byly kruhově rozmístěny v bezprostřední blízkosti předpokládaného zadržení a do kterých byli veleni převážně¨příslušníci štábu I. praporu, tj. pohraničníci z povolání. Tzv. druhý sled byl rozmístěn v blízkosti hranice, jednalo se o 7 dvoučlenných hlídek, složených z vojáků základní služby 6. a 7. roty. Do celé "akce" na zadržení dvou neozbrojených narušitelů bylo nasazeno zhruba 40 příslušníků PS; S podrobným plánem na zadržení Čitana a Ondrejoviče byl seznámen náčelník zpravodajského oddělení npor. František Ožana, který byl již dříve průběžně informován o "rozpracování" celého případu včetně nasazení provokatéra, předání nefunkčních zbraní a špionážních plánků s doporučujícím dopisem.
Spolupracovník Staněk byl instruován svým "řídícím orgánem" Hrabovským, aby stanovil oběma zájemcům o útěk do zahraničí přesné datum odchodu, neboť Čitan a Ondrejovič nebyli pro emigraci zcela rozhodnuti a snažili se datum přechodu hranic oddálit. Jako den odchodu do Německa určil 13.5. 1952.
V tento den předal Staněk Čitanovi a Ondrejovičovi špionážní plánky a doporučující dopis. S nimi se měli prezentovat u americké vojenské kontrarozvědky - zároveň jim měly umožnit zařazení k americkým ozbrojeným složkám (letectvo a CIC) podle jejich přání. Velitel praporu poručík Bedřich Kolman jmenoval hlídku, která měla provést vlastní zadržení. Jednalo se o příslušníky PS z povolání sloužící na štábu 1. praporu PS Hranice: náčelník štábu por. Ludvík Huleš jako velitel hlídky, zástupce náčelníka štábu ppor. Ladislav Špaček a npor. Bohumil Křeček jako členové hlídky. Kolem 22. hodiny Kolman dokončil rozestavění hlídek příslušníků štábu praporu a 6. a 7. roty, ppor. Svatopluk Cech nahradil v zadržovací hlídce ppor. Špačka, který se odmítl akce účastnit s tím, že se jedná o nezákonnou provokaci. Kolman vydal hlídkám rozkaz použít zbraně v případě pokusu o útěk obou "narušitelů" i přesto, že PS měla početní převahu a výhodu momentu překvapení. Navíc Kolman a všichni členové hlídky věděli o tom, že Čitan a Ondrejovič jsou ozbrojeni nefunkčními zbraněmi. Ve stejnou dobu, kdy por. Kolman dokončoval rozmístění hlídek, sešli se na určeném místě v Hranicích. Josef Staněk v roli kurýra CIC, Štefan Čitan a Jan Ondrejovič, aby nastoupili cestu "do služeb americké armády". Vydali se po staré cestě do Růžového údolí a dále k hrabicím. Jejich životy ukončily ve 23.45 hodin výstřely ze samopalů. Usmrcení obou mladíků se odehrálo tak, jak bylo popsáno na začátku. Zezadu, bez varování a bez použití "zákonné výzvy" usmrtil Čitana Čech, Ondrejoviče zepředu smrtelně zranil Huleš. Zdali použil zbraň také Křeček, se nepodařilo spolehlivě zjistit. Po střelbě příslušníci PS provedli u obou zasažených chlapců osobní prohlídku. Kromě výše uvedených písemností a výzbroje u nich nalezli ještě jednu pistoli ráže 6,35 mm, která však kvůli poškozenému zásobníku mohla vystřelit pouze jednou. Oba zadržení byli převezeni na útvarovou ošetřovnu, kde byl Ondrejovič během poskytování první pomoci podroben informativnímu výslechu. Poté byl odvezen do nemocnice v Aši, kde po operaci zemřel.

Zastřelili jsme dva nebezpečné zločince

Druhý den po akci velení 1. praporu Hranice informovalo své nadřízené z velitelství brigády. Ppor. Špaček vypracoval na základě výpovědí členů hlídky hlášení, ve kterém bylo záměrně a vědomě popsáno použití zbraně zkresleně jako oprávněné a oba zastřelení vylíčení jako ozbrojení nebezpeční zločinci. Zpráva na- opak zcela zatajila to, že "narušitelé" byli vedeni spolupracovníkem PS, že příslušníci PS začali střílet bez vyzvání k zastavení. Zpráva rovněž nezmiňuje, že členové hlídky věděli, že oba zastřelení byli vyzbrojení nefunkčními zbraněmi, které jim provokativním způsobem předali příslušníci zpravodajského oddělení praporu.
Toto hlášení určené nadřízenému stupni velení (brigádě) podepsal velitel praporu Kolman, který zásahu velel a v momentě použití zbraně byl na "místě činu". Dopoledne 14. 5. 1952 přijel případ "vyšetřit" velitel chebské brigády Karel Peprný společně se zástupcem pro věci politické a s náčelníkem zpravodajského oddělení brigády Františkem Ožanou . Po zhlédnutí místa činu a jasně patrných krevních stop na cestě instruoval Peprný Kolmana, aby o případu informoval okresního prokurátora. Ten ohledal  místo použití zbraně téhož dne odpoledne, nařídil soudní pitvu zastřelených a dále se případem nezabýval.
Peprný dal vypracovat pro velitelství PS zprávu, kde hodnotí "zákrok příslušníků jako správný a velmi dobře provedený a současně v ní vyzdvihl připravení akce po stránce 1. agenturní. Na návrh Peprného a po projednání případu na MNV v Aši byli Štefan Čitan a Jan Ondrejovič  pohřbení tajně na nepoužívaný hřbitov v zakázaném pásmu bývalé obce Újezd u Aše, aby pohřbu nebylo využito k provokacím. V červenci  1952 Hrabovský obdržel odměnu 1000 Kč "za dobré rozpracování případu" a zdálo se, že tento zločin zůstane zapomenut a nepotrestán, tak jako bezpočet jiných.
Brutální likvidace dvou devatenáctiletých rumunských reemigrantů po předchozím promyšleném a dlouhotrvajícím "rozpracování" však byla zřejmě příliš pro část méně otrlých strážců hranic, zvláště když byli hlavní aktéři dvojnásobné vraždy zakrátko povýšeni a činnost zpravodajských orgánů chebské brigády byla dávána ostatním za vzor. I přes zákazy velení o celé věci hovořit se tato "akce" tradovala mezi mužstvem a nižšími veliteli jako "sprostá vražda".
Oficiální vyšetřování případu vojenskou prokuraturou a kontrarozvědkou začalo na konci listopadu 1952, když rotný PS Věnceslav  Gacek, který byl v té době ve vazbě vojenského prokurátora v Praze, vyprávěl na cele svému spoluvězni Josefu Kopeckému o zastřelení Čitana a Ondrejoviče. Kopecký o rozhovoru informoval svého vyšetřovatele, který následně vyslechl Gaceka. Celá věc byla prověřována, přičemž vyšlo najevo, že již druhý den po "akci" mluvil s důstojníky 1. praporu otec agenta Staňka, který zastával funkci tajemníka MNV .
Z rozhovoru vyplynulo, že je o celé věci svým synem podrobně informován, vyjádřil obavy o jeho bezpečnost a nesouhlas se zastřelením obou lidí. O svých pochybnostech o zákonnosti celé akce informoval příslušníka VKR Balšánka i zpravodajský orgán 1. praporu Vildner. Výsledkem těchto oznámení bylo hlášení příslušníků vojenské  kontrarozvědky 5. chebské brigády náměstkovi ministra národní bezpečnosti z 20.5. 1952, ve kterém informují o skutečném pozadí celé akce. Tento přípis však nebyl rozhodnutím nižšího úředníka náměstkovi vůbec předložen s tím, že šlo o osoby, které jednaly proti režimu. (Za tímto rozhodnutím můžeme tušit vliv velitele brigády Karla Peprného, jehož jménem bylo téhož dne zasláno na velitelství PS hlášeni o vzorně provedené akci s návrhem na odměnu pro hlavní aktéry.)

Prokurátor Zatloukal zahajuje vyšetřování.

Případ se nepodařilo uspat. Po výpovědi Gaceka se o věc začal intenzivně zajímat vojenský prokurátor kpt. Zatloukal, na jehož popud bylo zahájeno 3. 12. 1952 vyšetřováni. Na jeho základě byl z rozkazu náměstka ministra národní bezpečnosti 25. 2. 1953 zatčen Čech, 4. 3. 1953 Hrabovský, Huleš a Křeček, 14.3.1953 Kolman a Špaček a 24.6. 1953 Ožana.
Po vyšetřování se věcí zabýval Vyšší vojenský soud v Praze. Rozsudkem tohoto soudu dne 23. 3. 1954 byli odsouzeni k trestu odnětí svobody:
Svatopluk Čech za porušení povinnosti veřejného činitele v souběhu s vraždou na 12 let, Zdeněk Hrabovský za porušení povinnosti veřejného činitele na 3 roky, František Ožana za porušení povinnosti veřejného činitele na 5 let, Ludvík Huleš za porušení povinnosti veřejného činitele v souběhu s vraždou na 7 let, Bohumil Křeček za porušení povinnosti veřejného činitele v souběhu s vraždou na 4 roky, Bedřich Kolman za porušení povinnosti veřejného činitele na 5 let a Ladislav Špaček za porušení povinnosti veřejného činitele na 2 roky.
Nejvyšší soud zamítl odvolání Čecha a Ožany, Hulešovi zmírnil trest na 4,5 roku a Kolmanovi na 3 roky odnětí svobody, další snížení trestu jim přinesla amnestie. Odsouzení si plně neodpykali ani tyto zmírněné rozsudky, nejdéle byli ve vězení přímí pachatelé vraždy Čech a Huleš, Čech byl podmínečně propuštěn v lednu roku 1957 a Huleš v listopadu 1954.
Hlavní viníci byli odsouzeni a je věcí osobního názoru, zda byl soud k pachatelům přísný, či shovívavý. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se tímto případem začal zabývat paradoxně na popud jednoho z odsouzených, který se domáhal rehabilitace. On i zbylí žijící viníci smrti Čitana a Ondrejoviče ignorují fakt, že jejich vinou přišli o život dva mladí lidé. Jejich dnešní vyjádření k tehdejším událostem nepotřebuje další komentář: "...chci zdůraznit, že podle svého čistého svědomí jsem se nikdy nedopustil žádné trestné činnosti. Přesto jsem byl odsouzen a žádná má odvolání a žádosti o obnovu nebyla přijata. Byl jsem odsouzen za vymyšlenou trestnou činnost." ...když vyskakoval či vylézal z úkrytu, vyšla mi rána a nevím, jak k tomu došlo, ... sám jsem byl nespravedlivě odsouzen za vraždu a za porušení pravomoci veřejného činitele... nikdo mně nedokázal, že jsem střílel na zraněného já nebo že jsem ho zranil.".

 


pohled na starou rotu v Trojmezí


pohled na dnešní přechod do Selbu z 80'let