Obsah:

Úvod
Ašsko v době od osídlení Slovany do konce vlády přemyslovců.
Chebsko za vlády Přemyslovců.
Hranice za vlády Lucemburků a Jiřího z Poděbrad.
Protireformace v Hranicích,Šmalkaldská válka a její následky (154O-1618)
Řemesla a cechovní řády.
Hranice v době třicetileté války.
Hranice po třicetileté válce, utužení roboty.
Hranice v období sedmileté války a vlády Marie Terezie.
Omezení práv Zedtwitzů a události v Hranicích do revolučního r.1848.
Hranice do konce rakousko-uherské říše.
Industrializace Hranic do vypuknutí 1. světové války.
1.světová válka ajejí následky v Hranicích.
Hranice v období první republiky (1918-1938)
Řízení a správa obce.


Úvod

Vstoupili jsme do třetího tisíciletí. Co nás a naše městečko v něm čeká, nevíme. Víme ale dost o
tom, jakými událostmi a zvraty toto místo v tom uplynulém prošlo a jak se postupně
vyvíjelo. Vysídlením většiny původního obyvatelstva v r. 1946 na základě rozhodnutí
postupimské konference, jako přímý důsledek druhé světové války, bylo přerušeno přímé
předávání historických událostí z minulosti na nové občany. Chtěl bych proto poodhalit Vám
alespoň stručný vývoj a život v tomto kraji od prvního osídlení až do konce druhé světové
války.
Ašsko, jehož podstatnou částí je region našeho městečka, má ojedinělou minulost,
v mnohém se lišící od událostí na ostatním území našeho státu. V popisu dějin našeho národa
nenajdete o tom prakticky žádný záznam.

Je to jediné území v Čechách, kde nebyla provedena protireformace, kde se prakticky
neuplatnilo nevolnictví a které dokázalo nejdéle odolávat centralizačním snahám císařovny
Marie Terezie.Byl zde bouřlivý rozvoj významného textilního průmyslu, byla zde založena i
první komunistická strana v Čechách, ale byla zde také kolébka henleinovského hnutí, jehož
důsledkem bylo, že jako jediné území bývalé ČSR bylo Ašsko násilně obsazeno oddíly tak
zvaného freikopfsu, ještě před podepsáním mnichovského diktátu.

Zdůrazňuji, že následující kapitoly nebudou dějinami celého Ašska, ale pouze historií
našeho městečka, i když v poněkud širším pojetí.

Řada událostí totiž souvisela s celkovou situací ve státě, nebo i ve střední Evropě, a bez
jejich stručného popisu nebylo by možné si o nich učinit správnou představu. Jsem si vědom
určitého nebezpečí zkreslení při tak značném zjednodušení historického vývoje a odkazuji
Vás v případě nejasností na příslušné kapitoly z našich a evropských dějin.

Věřím, že tento popis vývoje našeho městečka Vám podá dostatečný přehled o jeho historii,
a usnadní Vám pochopit mnohá jednání a činy obyvatel Hranic v minulosti.



Ašsko v době od osídlování Slovanů do konce vlády Přemyslovců.


Archeologicky je prokázáno, že již asi v pátém století našeho letopočtu bylo Chebsko,
převážně v povodí Ohře, obydleno Slovany, Šlo o kmen "Sorbů ", předků dnešních Lužických
Srbů, kteří přišli od horního toku Labe a měli zabydlenu značnou část dnešního Bavorska a
Saska, až k Baltickému moři. Tyto slovanské kmeny byly velmi silné a nepodařilo se je
podrobit ani takovému vojevůdci, jako byl Karel Veliký (768 - 814). Dokázali si udržet
samostatnost a odolávat germanizačním tlakům až do poloviny 10. století. Vyvrácením
Velkomoravské říše (906-908) a dosud nevytvořením silného mocenského centra
přemyslovského knížectví v Praze, postrádaly tyto kmeny jakoukoliv podporu proti
germanizačním vlivům německých císařů, kteří pod záminkou šíření křesťanství ,stále více
pronikali do jejich prostorů a i do našich, tehdy řídce osídlených "Smrčin ". Zde na Chebsku,
ještě v době před pronikáním německých kolonistů je nesporně prokázána existence 95
slovanských osad. Více jak polovina z nich byla soustředěna v chebské kotlině a zbytek ležel
na horním toku Ohře v dnešním Bavorsku. Kolonizací, to je osídlováním, vzrůstaly i fondy
obdělávané půdy. Vyšší výnosy stačily uživit i více lidí, i těch, kteří potraviny nevyráběli.
Právě existence zemědělských přebytků znamenala rozvoj řemesel a vznik středověkých sídel.

Nejsilnější proud německé kolonizace postupoval od Dunaje směrem na sever. Získaná
území osazoval německý císař svými věrnými poddanými, kteří, aby se obklopeni slovanskými
kmeny, dokázali udržet, stavěli ihned v takových místech hrady a opevněné dvory. Tak vznikl
pravděpodobně koncem 12. nebo začátkem 13.století i hrad Neiberk, dnešní Pod hradí a i
později vodní opevněný dvůr ve Studánce (Ring-wald--insel)

Důkazem původního slovanského osídlení našeho nejbližšího okolí jsou jednak
archeologické vykopávky a i některé dnešní poněmčené názvy obcí a měst převzaté od
Slovanů.

Slované sídlili převážně v povodí řek a od tohoto slova ~ vzniklo německé název Siedel,
které je obsaženo v názvech obcí jako Oelsnitz, Fleisnitz, Losnitz, Pulsnitz. Rovněž název města
Plavna (Plauen) vznikl ze slovanského slova plavati. Staroslovansky se jmenovalo Plavín.
Tento název se uvádí v dokladech z 6. až 10. století,
Nejsilnější germanizační tlak byl za německého císaře Jindřicha II (1.002-24.) a po něm
Konráda II (1.24-39), kteří zdejší kraj tehdy ovládali. Je to doba knížete Břetislava L (1.034-
55).Jde o období, kdy je již dosti písemných zpráv o Chebsku, včetně Ašska.Celé toto území
bylo uváděno jako Chebsko podle města Chebu, které mělo již tehdy značný význam a bylo
často navštěvováno německými císaři. Tak Jindřich IV; (1056-1.106) daroval Chebsko svému
věrnému poddanému ,po němž je zdědil jeho syn Děpold II (Diepold). V roce 1.213 prý dal
Bedřich Chebsko do dražby Ludvíku Faldskému. V příslušném zástavním dokladu se mluví o
Neipperku. (Podhradí), Aši a okolí, Erkersreutu, Doubravě, Dolních a Horních Pasekách
Plesberku, Rebesreutu, Štítarech, Vernéřově, a několika dalších, dnes již neznámých obcí.
Mezi jmény obcí chybí naše Hranice. Bezesporu už ale, jak se zmíním, existovaly spolu se
Studánkou, Trojmezím a Pastvinami, ale nebyly asi do této zástavy pojaty. V té době byly
pravděpodobně pod mocenským vlivem Míšně, (Meissenu). Nutno si zde uvědomit, že tehdy
neexistovaly ještě pevné hranice jednotlivých území, jak je tomu nyní, ale příslušnost k území
jednotlivých šlechticů se udávala jen jmény obcí.

Pozastavme na chvíli další vývoj zdejší oblasti a objasněme, co víme o původu naší obce
a nejbližších osad Trojmezí, Pastvin a Studánky.

Historickým centrem Ašska byl hrad Neuberk (Podhradí), kde sídlil tehdejší šlechtic. Pro
snadnější provoz lovu zvěře nechal zřizovat v různých částech svého sídla obyvatelné chýše,
osazoval je svými lidmi, kteří pro svou obživu mýtili les a zakládali pole. Některá taková místa
časem zpustla , jiná se rozšiřovala, vznikaly nové obce a byly pojmenovány podle
charakteristických rysů okolní krajiny, nebo jmény zakladatelů.

Za nejstarší osadu našeho regionu možno považovat Trojmezí, které do r. 1947 neslo jméno
Gottmansgrün. Ani toto však není původní jméno. Vyvinulo se z názvu ".Wüstung zu
Gosweingrüne ",. Dalo by se to volně přeložit jako "Pustý pozemek Gosweingrüner" Základem
této obce byl Keiserhammer , přeloženo Keiserův hamer, neboli kovárna, zřejmě podle jména
majitele. V těchto místech, na dnešním hraničním potoku, bylo skutečně několik kováren, kde
se tavila ruda a vyráběly převážně zbraně. Obyvatelé si usnadňovali život také loupežemi.
Přes Keiserhamer vedla tehdy cesta do Hofu. Na četné stížnosti na jejich loupežná
přepadávání , zakročil proti nim německý císař Fridrich L Barbarossa (1152-1190) v
r.1159.Část jeho lidí, převážně lovců a zbrojím, se prý zde pak usadila a založila osadu
"Fridrichsreuth ", což v překladu znamená "Fridrichova mýtina "a po 2.světové válce byla
přejmenována na Pastviny. Obě tyto osady díky rozsáhlé textilní podomácké výrobě dosáhly
největšího rozkvětu koncem 19.století.

Trojmezí mělo 932 obyvatel a 137 domů, Keiserhammer 51 obyvatel a 8 domů. Zdroj
obživy měli obyvatelé jednak v zemědělství, ručním tkalcovství, v jedné barevně G. Hiindela a
Hartensteinově drátovně. V obci bylo pět hospod a dvě vinárny. Obec měla trojtřídku a občané
byli sdruženi v pěti spolcích.

Pastviny dosáhly 808 obyvatel a 131 domů, měly čtyři hospody a obyvatelé byli sdruženi
v osmi spolcích. Byly známy pěkným loveckým domem v místě dnešní budovy bývalého PS
útvaru .Sloužil k uskladnění loveckého nářadí podhradského panstva. V okolí se konaly časté
hony na vysokou.

Studánka byla mezi nimi dlouho nejmenší osadou a spadala správně pod Podhradí. Její
původní jméno "Tonbrunn ", volně přeloženo jako "Studna chráněná jedlí", zaznamenala
svůj rozvoj až po postavení přádelny.

A tak jako okolní obce i naše městečko Hranice vzniklo pravděpodobně v tomtéž dvanáctém
století. Původní název "Rossbach " , přeloženo "Koňský potok", vznikl od potoka
protékajícího středem obce, kde první obyvatelé napájeli své koně. Pijící kůň je proto také ve
znaku našeho města. Poněvadž svahy tohoto tzv. "Lazarova potoka" jsou poněkud chráněny
od převládajících severozápadních větrů, bylo to místo vhodné pro zemědělství, čímž naše
obec rostla rychleji než okolní osady. Byl zde proto také postaven první katolický kostel, dnes
evangelický.

Ten se stal středem obce a dění kolem něho dlouho ovlivňovalo její vývoj. Byl zprvu začleněn
pod bamberské biskupství. Jeho farním kostelem byl kostel sv. Lorence v Hofu, který je poprvé
připomínán v r. 1214. Z Hofu přišlo také do Hranic křesťanství. Byl to poslední
nejvýchodnější kostel tohoto biskupství. Nejstarší písemná zpráva o Hranicích pochází ale až
z r. 1413. Jedná se o kupní smlouvu, kterou prodal Konrád z Neiberku a jeho synové
Heinrichu Zedwitzovi mimo jiné i vše, co patří k obci Hranice. Než dojdeme ale k tomuto
datu, prošlo vlastnictví Ašska několika rukama.



Chebsko za vlády Přemyslovců.


Součástí české koruny se stalo Chebsko a tím i Ašsko r. 1266 zásluhou krále Přemysla
Otakara II Osobně navštívil Cheb, potvrdil jejich občanům všechna privilegia a svobody ,
zrušil německého zemského soudce a na jeho místo dosadil správce s titulem "hradní"
(purkmistr).

Tak po dlouhé době bylo Chebsko a Ašsko, původní sídlo Slovanů opět začleněno do sféry
slovanské státnosti. Pod názvem Chebsko bylo tehdy rozuměno mnohem větší území nežli
dnes. Patřilo k němu i území tzv. Horní Falze, v dnešním NSR.
Slovanské kmeny byly v této době již převážně poněmčeny. K původním 95 slovanským vsím
přibylo již 191 nových kolonizačních německých osad. Přemysl Otakar II ve snaze upevnit
centrální moc českého království ve své osobě nevázal se jednostranně na podporu šlechty
jako jeho předchůdci, ale spoléhal především na města a hornické podnikán~ odkud čerpal
většinu svých příjmů. Za tím účelem zval do země další cizince, převážně Němce a poskytoval
jim řadu výhod. Vytvořil tak uprostřed českého, ale i polského a uherského obyvatelstva řadu
německých menšin, které sehrály v našich pozdějších dějinách spoustu problémů a nesnází a
byly s konečnou platností vyřešeny až za 800 let Postupimskou konferencí po 2. světové
válce. Ve své době však moc Přemysla Otakara II velmi vzrostla, takže se ucházel i o titul
římského císaře. Na svých pečetích je uváděn plným titulem, "Přemysl, král český, vévoda
rakouský, štýrský, korutanský, markrabě moravský, pán Kraňska, Marky, Chebu a
Pordemone. " Současný kronikář Dalimil ve své kronice si na něho stěžuje slovy- 
"počal o svých nedbati, města a vsi počal Němcom dávati a pánům počal násilí činiti. "


Zradou české šlechty, vedenou Závišem z Falkenštejna, nemohl vítězně dokončit tažení
proti rakouským zemím, které přeběhly k Rudolfovi Habsburskému (1271-1291) a byl
přinucen vzdát se řady území včetně Chebska, a to 21.listopadu 1276. Tím se dostává Ašsko
opět pod nadvládu Rudolfa Habsburského. Tento dal 8. srpna 1281 (tedy za pět roků) Ašsko a
Selb (Seleven) za úhradu ve stříbře do zástavy šlechticům z Plavna, (Rousům).

Synovi Přemysla Otakara II, Václavovi II (1278-1305), který po dosažení plnoletosti se
stal českým králem, se podařilo po smrti Rudolfa Habsburského využít zmatků v německé říši
a znovu získat zpět Chebsko (1291-1305).Jeho smrtí však bylo Chebsko opět odtrženo od
české koruny. Rok na to byl zavražděn syn Václava II Václav III, jako poslední Přemyslovec.

 

                                 Podhradí s hradem Neuberk z r.1853

Hranice za vlády Lucemburků a Jiřího z Poděbrad.


Na český trůn byl po smrti posledního Přemyslovce nastolen nový francouzský rod -
Lucemburkové.Jeho prvním představitelem byl Jan Lucemburský (1310-1346), syn francouzského
císaře Jindřicha VIL Pojal za manželku poslední ženu z rodu přemyslovského Elišku. (Bylo mu 14 r. a
Elišce 18.).Byl to král diplomat a vášnivý válečník Diplomacii se naučil od svého otce, který byl
v současnosti i římským císařem. Svou prozíravou zahraniční politikou výrazně upevnil postavení
české koruny. Vnitřnímu řízení státu se ale příliš nevěnoval a přenechal je domácí šlechtě,
pochopitelně ke škodě poměrů v české zemi. V zahraničí se však bez jeho účasti neobešel žádný boj
Ve sporu o německý trůn mezi Ludvíkem Bavorem a habsburkem Fridrichem Sličným, který se řešil
bitvou u M'uhldorfu, (26.září 1322) , se postavil na stranu Ludvíka Bavora a zasloužil se tak o jeho
vítězství. Za tuto pomoc vymohl si vrácení Chebska zpět k české koruně,nyní již ale bez Dolní Falce,
která patřila k Chebsku za Přemysla Otakara II. Písemné předání Chebska českému králi Janovi bylo
provedeno 4. října 1322 písemně a veřejně přímo v Chebu.

Jak jsem se již zmínil, byla část Chebska - Ašsko -, ale ještě v zástavě fojtství Plavna. V roce
1281, tedy před 51 roky zaplatil za ně tamější kurfirst Rudolfovi Habsburskému 600 stříbrných. Král
Jan převzal tento dluh na sebe a začlenil tak Ašsko již natrvalo k české koruně. Zmíněných 600
stříbrných měl Plavnu vyplatit do velikonoc 1322. Představitel a zdejší šlechtic Ašska, Albert
z Neiberku, měl však obavy z možné budoucí podřízenosti a spory se silným sousedem, šlechticem
z Plavna a proto v důvěře v sílu a mocnou ochranu krále Jana, nabídl mu Ašsko jako léno české
koruny. Král Jan tuto nabídku prozíravě přijal a vystavil zmíněnému Albrechtovi lenní přípis, který
byl vyhotoven latinsky, a jeho překlad zní: 

 My Jan z Boží milosti král český a polský, hrabě
lucemburský,dáváme na vědomí všem, kteří tento list uvidí,
Prohlašujeme, že ctěný, nám oddaný Albrech z Neiberku (Podhradí), svůj vlastní hrad se všemi
přináležícími statky a právy z vlastní vůle nám předal do našich rukou a od nás jej zpět
obdržel jako léno. My ho za to s úctou uznáváme za našeho věrného vazala a prohlašujeme, že
jmenovaný Albrecht a jeho dědici, jakož i následovníci obdrží od nás jmenovaný hra" Neiberk
se vším co k němu náleží, se všemi právy a svobodami, které předchůdci jmenovaného
Albrechta získali od římských císařů, králů a knížat. Tato práva jsou jim ponechána jak od
nás, tak od našich následovníků ,českých králů do věčného držení. Pokud budou v budoucnu
pro Chebsko určeny odvody, daně, kontribuce nebo jiné dávky, bude z nich jmenovaný hrad
vyjmut.

                           Potvrzení pravosti tohoto rozhodnuti opatřili jsme jej naší pečetí.
               Dáno v Parně v roce 1331 po narození Páně ,ve čtvrtek po svatodušních svátcích.


Znění tohoto dokumentu bylo mnohokrát opisováno a hrálo po 400 roků důležitou roli při
řešení budoucích sporů jak s městem Cheb tak i později s císařským dvorem ve Vídni. Ašsko s
Hranicemi se tak stalo nedílnou Zemí Koruny české a až do doby Marie Terezie si udrželo poměrně
rozsáhlou autonomii v rozhodování a správě tohoto území.

Král Jan však úhradu zástavy městu Plavnu nevyplatil a tak si fojtové tohoto města opět činili na
Ašsko brzy nárok Rovněž Neiberkové se nikterak nehodlali na základě lenního spisu podřizovat ani
městu Chebu.

Cheb byl tehdy svobodným královským městem a podléhal rovněž jen králi a měl rovněž řadu
výhod. Byl to vlastně jakýsi stát ve státě. Měl svobodu celní, hrdelní, soudní i mincovní. Vydržoval si
svou vojenskou posádku a vedl i své soukromé války.Aby měl krytá záda měl rovněž zájem, aby se
Ašsko snad opět nedostalo pod moc saského Plavna nebo bavorské Míšně. Proto při nejbližší
návštěvě krále Jana, když se v Chebu zastavil při zpáteční cestě z Bruselu do Prahy, si nechali
Chebané opět potvrdit, že Ašsko zůstane natrvalo u chebského území. Král Jan vystavil jim
12.července 1355 následující ujišťující list:


My, Jan ,z Boží milosti král český a polský a hrabě lucemburský , veřejně prohlašujeme a
dáváme na vědomí všem kteří tento dopis budou číst a vidět, že jsme slíbili, že Aš a Selb a vše
co k nim patří ,nesmí být propůjčeny nebo jinak zcizeny. Dáváme to na vědomí a stvrzujeme
pečetí.
        Dáno v roce 1335 po narození Páně ve středu před svatou Maří Magdalenou.


Zmíněných 600 stříbrných za Ašsko nebylo Plavnu nikdy vyplaceno, ale byly jim jako náhrada
postoupeny až za 65 roků, a to králem Václavem IV, vnukem krále Jana, v r. 1367 vesnice Heiligen
Kreuz (Svatý kříž) a Neudorf(Nová Ves) u Tachova.

Nástupce krále Jana, jeho syn král Karel IV, získal dědictvím k Ašsku opět Horní Falz (NSR) a
ještě celou řadu území v dnešním Německu, takže mohl, jak píše tehdejší kronikář, jet po vlastní půdě
z Prahy až do Norimberku. Navštívil v r. 1355 Cheb a potvrdil chebským všechna dosavadní práva a
propůjčil jim i právo lovectví. 13. července 1355 vystavil též záruční list, že Ašsko, Selb a Redwitz
nebudou nikdy od Chebu odtrženy. V tomto listě jsou opět potvrzeny práva Neiberků.

 

V tomto čase se však naše šlechta, Neiberkové, dostávala do finančních potíží a počala s
prodejem svých rozsáhlých statků. R. 1369 prodala jejich část přímo králi Karlovi IV a r. 1372 další
část městu Chebu.

V této době přechází i jejich rodový majetek, Ašsko, do vlastnictví rodu Zedtwitzů. Tím tedy i
naše Hranice dostávají nové pány. Zedtwitzové jsou pravděpodobně rodem slovanského původu a
pocházejí z obce Zedtwitz, nedaleko Hofu. Zedtwitz znamená staroslovansky : Zedt = zed: wice = ves,
tedy obezděná ves.

Tento šlechtický rod v této době již vlastnil asi 70 roků a to od r. 1334 část Ašska a sice Horní a
Dolní Paseky. Koupili je rovněž od dalšího, původně slovanského rodu rodu Feilitzú (Veliců). Ašsko
získali jednak sňatkem Konráda Zedtwitze s Annou z Neiberku a dalším postupným vykupováním.
Jedna z kupních smluv týká se i Hranic a píše se v ní, že r. 1415 na den svatého Veitztága prodal
Konrád z Neiberku a jeho synové, Jan, Konrád, Pil gram a Albrecht, Heinrichovi Zedtwitzovi všechno
co patří k osadě Hranice, Trojmezí, Pastvin a Trimponu. Tímto prodejem přešly naše Hranice do
vlastnictví rodu Zedtwitzů a po 400 roků byly jeho osudy ovlivňovány jejich rozhodováním. Je to
doba počátku husického hnutí v Čechách.

Mistr Jan Hus byl upálen ve stejném roce 1415.Husitská revoluce zasáhla i Ašsko. Tak 14. ledna
1430 zaútočili husité vedeni Prokopem Holým na Plavno a za jediný den ho dobyli. Jednalo se o
odplatu za jednání Heinricha z Plavna (stal se později purkmistrem Plzně), který po několik roků držel
v zajeti pana Kašpara ze Šternberka a nechtěl ho ani za výkupné propustit. Husité při té přiležitosti
vyplenili i celou řadu okolních osad, jako Adorf, Hof ,Bayreuth, Kulnbach a 6. dubna téhož roku
zničili i Olešnici, která celá až na dva domy vyhořela. Zda byla husitská vojska také v Hranicich, není
přímo doloženo, ale je to nanejvýš pravděpodobné. O dva roky později a to 16. prosince 1432 byl náš 
kostel znovu vysvěcen, poněvadž prý byl znesvěcen kacíři. Bylo zde pravděpodobně podáváno
podobojí a to bud' příznivci husitů nebo samotnými husity. Nové vysvěceni provedl sám biskup
Gerhard v. Salomy. Datum postaveni samotného, původně katolického, dnešního evangelického
kostela neznáme. V uvedeném datu nového vysvěceni nebyla v Hranicich ještě fara, ale kostel byl
veden jako kaple zasvěcená sv. Martinu a spravovaná farním kostelem sv. Lorence v Hofu. Pro
velkou vzdálenost od tohoto farního kostela však v Hranicich trvale bydlel duchovní, konkrétně v r.
1443 jménem Mikuláš, kterého místní obyvatelé titulovali "farář". Ještě ale za 40 roků v r. 1479
uvádí kronikář Johan Lindner v latinském spise hranický kostel jako kapli spravovanou z Hofu.
Samostatnou farou se stal náš kostel až kolem r. 1502.

Zedtwitzové, tak jako jejich předchůdci Neiberkové, předávali pak Ašsko postupně všem
následujícím českým králům a opět ho dostávali zpět jako léno se všemi právy tak jak byly ustanoveny
králem Janem Lucemburským. Stalo se tak za kralování Václava IV a 30. června 1422 za krále
Zikmunda.



                                       
                                    Obřad při udělování léna.

Rovněž král Jiří z Poděbrad (1458 -1471) několikrát navštívil Chebsko a svým jednáním ovlivnil i
život zdejšího kraje. Je to období vzájemné majetkové a příbuzenské provázanosti nejen šlechty, 
ale i prostého obyvatelstva Ašska s okolními sousedy, jak ze saské tak i bavorské strany.
Tyto rodinné vztahy ovlivňovaly jednání zdejších obyvatel po celé generace a nutno je brát
v úvahu při posuzování budoucích událostí.

Zedtwitzové, jmenovitě Heinrich, vlastnil tehdy již rozsáhlé statky jako pevnost Libou s okolím,
která byla vázána na Cheb a kde musel respektovat představenstvo tohoto města, dále vlastnil
usedlosti kolem Hofu a byl tak také lenním poddaným markraběte z Brandenburku-Bayreuthu a svými
statky Elster, Plauschwitz, Magwitz a dalšími opět podléhal lenní povinnosti saské šlechtě.
Pochopitelně vlastnictvím Ašska musel plnit lenní povinnost a věrnost české koruně. Zedtwitzové si
v této složité době dokázali udržet poměrně velkou samostatnost a nezávislost. Měli to usnadněno
vnitřní rozháraností českého království za husitské reformace a dále pak .funkcí Heinricha Zedtwitze,
který byl tehdy rádcem bavorského kursista, což byla velmi vlivná a významná funkce.

Představitelé těchto jednotlivých sousedních oblastí se často navštěvovali. Dobrou příležitostí
k takovým návštěvám bylo konání velkých honu. Smrčiny patřily k dobře zazvěřeným oblastem a tak
účast na honu v našem okolí byla vždy vítanou společenskou, ale i vzrušující loveckou událostí.
Oslavy po skončení takovýchto honů byly drženy na loveckých zámečcích na Ašsku na Keiserhamru,
a u sousedů pak v Selbu a Weisenstadtu. Tak na příklad jmenovaný Heinrich Zedtwitz uspořádal
takový hon v r. 1436 na počest saského hraběte z Bergenu a Greitzu. Honilo se údolí ašského potoka
a potoka Elsteru směrem k naším Hranicím. Hon trval 14 hodin a na výřadu po jeho skončení bylo:
109 jelenu, 58 ks srnčí zvěře, 44 ks prasat, 206 zajíců, 7 divokých koček, 14 lasiček, 27 lišek, 18
jezevců, 9 kun, 2 bobři, 1 rys, 13 vlků a 5 medvědů. Takovýchto honů se muselo zúčastnit i několik
stovek poddaných z vesnic a z Hranic. Naháněli zvěř z celé určené oblasti do vybraného úseku lesa,
který byl po stranách oplocen sítěmi, aby nemohla naháněná zvěř unikat do stran a byla nucena
probíhat v zužujícím se místě na stanoviště lovců. Sítě, rozsochy a spousta dalšího loveckého nářadí
si vyžádala péči a údržbu. Zedtwitzové měli tyto lovecké potřeby uskladněny ve zvlášť za tímto účelem
postaveném domku v Pastvinách. O údržbu tohoto loveckého nářadí byli pověřeni dva obyvatelé
Pastvin, kteří byli za to zbaveni jiné robotní povinnosti.



                            Tak nějak vypadalo zakončení lovu v tehdejší době.

Po smrti Heinricha Zedtwitze r. 1447, který byl posledním majitelem celého Ašska včetně Hranic,
došlo k rozdělení jeho panství mezi ostatní členy rodu. Úsek Aše a Hranic obdržel jeho syn Konrád.


Protireformace v Hranicích.
Šmalkaldská válka a její následky (1540 -1618)



V době panování Jiřího z Poděbrad (1458-1471) revolučnost husitství již v Čechách doznívala.
Tato náboženská reforma naší obec ani ostatní část Ašska neovlivnila. Zato učení Lutherovo zde velmi
rychle zdomácnělo. Dostalo se do Hranic zhruba v roce 1542 a již v roce 1548 možno konstatovat, že
natrvalo zapustilo své kořeny. Umožnila to dosavadní poměrně značná náboženská svoboda. Bylo to
ale i období kdy naopak v Čechách sílila protireformace a rekatolizace.

Zedtwitzové, kteří se sami stali evangelíky, s tím měli, jak uvedu později, značné problémy. Papež
tehdy vyvíjel na všechny panovníky silný tlak, aby pro rekatolizaci učinili maximum. Rovněž
v Německu, kde byl u moci císař Karel V.(1519-1556), bratr českého krále Ferdinanda!, (1526-1564)
sílily protireformační tendence. Sám zmíněný německý císař Karel V byl vychován jezuity a ještě před
nastoupením na císařský trůn přísahal, že protestantství v Německu vymítí. Spor mezi katolíky a
protestanty vyvrcholil v takzvané Šmalkaldské válce, která na čas ovlivnila i osudy naší obce.

Jak tento boj probíhal a co pro zdejší kraj vlastně znamenal ?

Evangelická německá šlechta, aby mohla čelit sílící rekatolizaci, založila ve městě Šmalkaldu
spolek a do čela postavila saského kurfirsta Johana Fridricha a Filipa Hesenského.Mezi tímto
spolkem a německým císařem Karlem V., došlo k zmíněné válcem, která trvala dva roky. (1546-
1547).Německý císař s vojenským vystoupením proti evangelíkům zpočátku váhal, necítil se dost silný.
K válce se rozhodl teprve až se k němu připojila i část evangelické šlechty. Požádal rovněž o pomoc
svého bratra, českého krále Ferdinanda 1 Tento byl do značné míry ovlivněn Heinrichem ]V
z Plavna, který u něho zastával funkci nejvyššího komorního. Právě tento hrabě Heinrich ]V zasáhl
citelně do vlastnictví Zedtwitzů a do osudu Hranic. Doufal ,že by pomocí války za přispění českého
krále mohl získat zpět rodové statky v Plavně a okolí, které pozbyl jeho děda, Heinrich I. Byl i
oblíbencem Ferdinanda I. a měl na válce proti Šmalkaldskému spolku velký podíl.

Náš král Ferdinand I. skutečně svolal české stavy a jejich vojenskou pohotovost, s níž hodlal
vpadnout do Německa. Čeští stavové se však odmítli tažení zúčastnit, poněvadž považovali
luteránskou víru za bratrské vyznání víře husitské. Dovolávali se usnesení sněmu, že použití českého
vojska za hranicemi království musí nejdříve schválit sněm. Císař nechtěl otálet a do války proti
Šmalkaldskému spolku vytáhl jen s hrstkou věrných katolických stavů a najatých žoldnéřů. V době jeho
nepřítomnosti zosnovali proti němu čeští stavové odboj, k němuž se připojila většina královských měst.
Ferdinandovi zůstala věrná pouze Plzeň,České Budějovice, Most, Ústí, Jihlava a Cheb, který vypravil
do jeho vojska 150 mužů a 11 jezdců. Zedtwitzové se v této situaci dostali do nezáviděné pozice. Sami
byli evangelíky a stranili tak šmalkaldskému spolku. Svými statky a lenním slibem byli vázáni věrností
českému králi. Svými majetky v Elstru však také podléhali saskému kurfiřtu, členu Smalkaldského
spolku s povinností postavit mu do boje dva ozbrojené jezdce. Byli rovněž vázáni svými příbuzenskými
vztahy například k bratranci Sebastianovi sídlícím v Plauschwitzu, který byl lenní poddaný rovněž
saskému kurfirstu a ke švagrům Moritzovi z Schirdinku a Christofovi z Tethau, kteří aktivně sloužili
v oddílech šmalkaldského spolku a s 300 jezdci pod velením hejtmana z Plavna obsadili Plavno,
Olešnici, Vogsberg, Adorf a hlídkovali až na našich hranicích, kde nechali porazit les a stavět
okopy, dosud na česko-saké hranici patrné. V říjnu 1546 byly tyto jednotky v očekávání vpádu českého
krále Ferdinanda posíleny na 9.000 mužů. Velitelem vojska krále Ferdinanda byl ustanoven Sebastian
z Weitmühle a disponoval silou 20.000 mužů. 31. října překročila tato armáda hranice a obávanými
chebskými husary obsadila Schönbach, Marktneukirchen a Adorf U Adorfu porazila saské pěšáky
vyplenila sousední osady. Tohoto boje se zúčastnil zmíněný hrabě Heinrich IV, čímž se mu splnil
původní záměr a získal zpět statky v Plavně a okolí. Boje pak probíhaly se střídavým úspěchem
jednotlivých stran, a byly ukončeny porážkou šmalkaldského spolku 24.4.1547 u Mühlberku.
Jaké následky měla tato porážka šmalkaldského spolku pro Zedtwitze a Ašsko ? Naše obec a okolí
byla přímých válečných útrap ušetřena,poněvadž byla součástí české koruny. Při konečném účtování
a odměňování vítězů se hraběti Heinrichovi IV, jak jsem se zmínil, splnil nejen původní záměr získat
rodové statky v Plavně, ale vymohl si, aby mu král Ferdinand k tomuto panství připojil i majetek
Zedtwitzů, to je Ašsko spolu s naší obcí.
Marně Zedtwitzové, jmenovitě Heinrich z Podhradí, protestovali u Ferdinanda a odvolávali se na
lenní list daný již Janem Lucemburským a všemi jeho nástupci, že Ašsko je nedílná část české koruny a
podléhá jen českému králi.

10. dubna 1549 došlo tedy k oficiálnímu předání Ašska hraběti Heinrichovi IV, jako odměna za
prokázané služby ve šmalkaldské válce a byla mu mimo to ještě vyplacena peněžitá částka, 66.220
zlatých, 13 grejcarů a 2 haléře. Zedtwitzové pak na své protesty obdrželi 9. října 1549 konečné
rozhodnutí královské dvorní kanceláře v následujícím znění:


Rozhoduji neodvolatelně, že budete podléhati hraběti poslušnosti bez zdráhání a Vaše léno
přiznáte tomuto Vašemu lennímu pánu. Budete ho poslušni, poskytnete mu služby jak přísluší
věrnému lennímu poddanému. Za to Vám tento poskytne svobodu a spravedlnost na Vašich
lénech, jak mu přikazuji a nařizuji. Vy si už kvůli tomu nestěžujte.


Tak tedy Ferdinand, aniž odtrhl Ašsko od české země, vyřešil dvojí lenní podřízenost Zedtwitzů.Byli
tak přinuceni složit Heinrichovi IV z Plavna, nařízený hold a 9. srpna 1551 obdrželi od něho příslušný
lenní přípis na své statky, jak na Ašsku tak i v Sasku. Stalo se, čeho se obávali již předchůdci
Zedtwitzů, páni Neuberkové, a to určité závislosti na Plavně. Zedtwitzové, přesto, že byli evangelíky,
ušli ale na druhé straně zase přísným represáliím protireformace, které mezi tím uskutečnil Ferdinand
v Čechách. Podřízenost saskému kurfirstovi však netrvala dlouho.

Hrabě Heinrich IV se ze svého úspěchu a nově získaného majetku netěšil dlouho. Protestanti
šmalkaldského spolku se brzy vzchopili a znovu vojensky vystoupili proti německému císaři Karlu JI:
Krátce na to, při oslavě místního vítězství dobitím hradu Plassenburk, onemocněl a po několika dnech
19.5.1544 ve věku 49 r. zemřel. Zanechal dva syny ve stáří 20 a 18 let, kteří převzali jména Heinrich
V. a Heinrich VI Podědili celý otcův majetek včetně Ašska, na které vystavili opět obvyklý lenní přípis
ve kterém potvrzují Zedtwitzům jejich dosavadní práva a svobody. Stalo se tak 26.3.1555.

V této lenní listině je jmenovaná také naše obec a okolí, jako součást panství Zedtwitzů. Majetek,
]který oba bratři po svém zemřelém otci zdědili, byl sice značný, ale také vedením válek značně
zadlužený.Stejného roku na podzim, kdy oba bratři vystavili zmíněný lenní list, zemřel též spolumajitel
Ašska Hans Zedtwitz z Kopanin a nezanechal mužského potomka. Rok na to zemřela rovněž jeho
neprovdaná dcera Margareta. Byl to další klíčový moment v osudu Ašska. Na dědictví uplatňoval
nárok jednak jeho bratr Heinrich z Pod hradí a jednak vdova po zemřelém, Walbunga. Vznikl mezi
nimi o toto dědictví několikaletý spor. Vdova hledala ochranu u soudu v Plavně a chtěla celou
záležitost zavléct do pravomoci německého císařství, zatím co Heinrich Zedtwitz se obrátil s žalobou
na apelační soud do Prahy. Opíral se o skutečnost, že Ašsko je nedílnou součástí české koruny a
nemůže proto o jeho vnitřních sporech rozhodovat soud jiného státu. Dlouholetý spor rozhodl
11.1.1557 český král Ferdinand I nejen ve prospěch Heinricha Zedtwitze z Podhradí, ale oznámil
současně oběma bratrům Heinrichům z Plavna, že opět převádí ašské léno pod českou korunu. Tak
skončila další epizoda majetkových sporů o Ašsko a tím i o naši obec.


Řemesla a cechovní řády.


Převážná část obyvatelstva v Hranicích se v této době stále živila zemědělstvím. Začínala se však
již rozvíjet řemesla a bylo nutno pro jejich další rozvoj stanovit základní pravidla.
U nás se jednalo o mlynářství, krejčovství, obuvnictví a kovářství. Řemeslníci každé profese se sdružovali do 
příslušných cechů, jejichž provozní řád podléhal schválení Zedtwitzům. Tito vydali první cechovní oprávnění pro Hranice 1.3.1591 pro řemesla krejčovské a obuvnické. Prvními krejčovskými mistry byli Hans Löbel
a Wolf Stöhr. Rovněž první ševci byli také dva , Eduard Somerstrén a Hans Fischer. Dalším
založeným cechem v naší obci bylI. 3.1648 cech mlynářů, zedníků a tesařů a od 11.3. 1651 cech
tkalců. Nejstarším řemeslem, navazujícím nezbytně na zemědělskou výrobu, bylo mlynářství. Hranická
oblast měla 6 mlýnů. Na Lužním potoce v Pastvinách to byl Horní mlýn (Obermühle) a Dolní mlýn
(Untermühle). Pod hrází pastvinského rybníka to byl Bahnelmühle, nyní všeobecně nazývaný U
Dolejšky, pod ním na potoce Rokytnice pak Pískový mlýn a dále Ziegenmühle.
Na hranickém potonu v Růžovém údolí pak Lazarův mlýn. Každý z nich má bohatou historii. 
Nejvýznamnější a nejstarší byl mlýn U Dolejšky. Byl založen kolem r. 1160 a byl po celou dobu 
stále v držení jednoho rodu, rodiny Knöcklů, vůbec asi také nejstaršího rodu Hranicka.
Budovy na přiloženém snímku pochází ale až z r. 1732, kdy byly postaveny po požáru, 
který původní mlýn úplně zničil. Při požáru se prý podařilo rodině zachránit jen nejdůležitější listiny 
a vzácné norimberské nástěnné hodiny. Mlýn měl 2 mlecí stolice, katr a zařízení na lisování lněného oleje,
jako jediné na Ašsku. Lisovna byla umístněna v samostatné kamenné budově, vlevo silnice ve směru 
na Pastviny těsně před rybníkem. Základy budovy jsou dodnes patrné.

Mlýn se dědil vždy jen na jednoho syna. Ostatní museli do světa na vandr. V kronice rodu jsou
záznamy o jejich osudech v dalekých zemích. Například Michal Knöckel, jeden z pěti synů Jana
Kašpara Knöckla se dostal kolem r. 1700 až do Alžíru, kde byl zajat mořskými piráty a po
dobrodružném útěku došel 400 mil přes Španělsko a Francii do Lyonu, odkud napsal domů o svých
osudech. Další člen rodu Jan Erhard Knöckel, který převzal mlýn r. 1795 se proslavil svou
neohrožeností v dlouholetém, ale vítězném sporu s Zedtwitzy o vlastnictví pastvinského mlýna. Před
svou smrtí, když vycítil svůj konec, nechal prý zhotovit z vlastních prken, které sám nařezal, rakev.
Nechal upéct zádušní chléb, poslal čeledína na Sorg pro pivo, obojí ochutnal, ulehl do rakve a skonal.

Rovněž Pískový mlýn, i když nejsou zprávy o jeho založení, patřil k nejstarším. Je o něm zmínka
v řadě pověstí. Své jméno obdržel od hromad písku, které se v těch místech nacházely jako pozůstatky
po rýžování zlata.

Knöckelové z pastvinského mlýna měli jako jediní právo být členy dvou cechů, mlynářského a
tesařského. Pravidla cechovního řádu tesařů byla následovní.

My, Zedtwitzové v Podhradí, Aši, Kopaninách Krásné atd. dáváme na vědomí všem, kteří se
poctivému řemeslu tesařskému vyučili a chtějí i nadále v něm na našich českých statcích pracovat.
Udělujeme jim k tomu právo a nařizujeme, aby se tímto cechovním řádem řídili.
Ustanoví se předseda a čtyři mistři, kteří vždy po dobu jednoho roku musí hájit zájmy tesařského
řemesla. Jsou-li tesaři svoláni k poradě, musí se této zúčastniti, vše co předseda neb jeden ze
zvolených čtyř mistrů přednese, náležitě vyslechnouti. Nikomu nesmí být přerušena jeho řeč. Kdo se
těchto porad bez řádné omluvy nezúčastní, je povinen cechu zaplatit 3 grejcary.
Učni.. Mistr je oprávněn přijmouti učně jen se svolením čtyř mistrů s vědomím předsedy. Hoch, který
se chce vyučiti řemeslu, se po dvou týdnech zkušební doby musí zavázat, že se vyučí. Kdyby se později
samovolně vzdálil od svého mistra a víc se učiti nechtěl, zaplatí jeho ručitelé panstvu 3 zlaté a cechu
rovněž 3 zlaté. Když se však za dva roky vyučí, dá k dobru dvě vědra piva a pečeni. Dostane výuční list
a povolení k práci. Syn mistra se učí jen rok Každý mistr, jehož syn se vyučil, dá do pokladny cechu 1
zlatý. Aby tovaryš mohl složit mistrovskou zkoušku, musel provést tyto práce. Zhotovit schody, krov,
dvoje dveře a okna.
Dále je psáno v cechovním řádu, že zaměstná-li někdo v obvodu cizího řemeslníka, zaplatí pokutu 10
zlatých, z níž polovinu dostane cech a polovinu panstvo.
Pracovní doba: Každý mistr pracuje od 4 hodin ráno do 6 hodin večer s hodinovou přestávkou
dopoledne a v poledne. V zimě se pracuje od 6 hodin ráno do 4 hodin odpoledne s dvěma
půlhodinovými přestávkami.

Každý cech měl svůj znak, který byl uložen v kostele a byl používán při slavnostech, nebo při
pohřbu příslušníka cechu. Znaky jednotlivých cechů jsou uloženy k vidění v Ašském museu.

 

Hranice v období třicetileté války.


Třicetiletá válka velmi tvrdě postihla obyvatelstvo nejen v Čechách, ale v celé Evropě. Šlo o
celoevropský konflikt, ve kterém se utkala na jedné straně katolická část Evropy vedená Habsburky a
zahrnující území Čech, Rakouska, Španělska, Itálie a katolické ligy Německa ve snaze zničit
náboženskou reformaci a rekatolizovat území, kde se protestantství ujalo, na druhé straně pak
protestantské země zahrnující Švédsko, Anglii, Nizozemí, Francii, Švýcarsko, Benátky a Saská
protestantská území. Těmto šlo o prosazení náboženských reforem a jejich svobodné vyznávání.

I když tedy šlo zpočátku o náboženskou etiku, končil každý konflikt jen majetkovými zájmy
momentálního vítěze. Obě strany se na tento konflikt již dlouho připravovaly. Válečnické štěstí bylo po
celou tuto dobu třiceti let vrtkavé a střídavě přálo jednou té a podruhé oné straně. Obě válčící strany
používaly v bojích převážně placených žoldnéřů, kteří rabovali a trýznili obyvatelstvo a poddaný lid
v místech, kde právě pobývali a bylo jim jedno, zda loupí na svém či nepřátelském území Prostý lid se
v mnoha místech bouřil a bojoval proti oběma stranám s cílem zachránit alespoň holý život.

Ašskem mnohokrát protahovaly armády obou válčících stran a působily zdejším obyvatelům
nesmírné hoře a utrpení. V hranických farních zápisech, které jsou pravidelně vedeny od r. 1569, je o
tom řada zpráv.

K vyvrcholení protireformace v Čechách došlo za vlády Ferdinanda II (1619-1637) .Najmenovaná
protireformační komise dostala za úkol rekatolizovat rovněž celé Ašsko. Zpočátku se jí to příliš
nedařilo z důvodů labilní situace krále Ferdinanda II, na českém trůně. Odpor českých stavů proti
jeho absolutismu a přísné protireformaci vyvrcholil stavovským povstáním v r. 1618 (defenestrace).
Toto povstání Zedtwitzové nepodpořili. K upevnění Ferdinanda na českém trůně vydatně pomohl saský
kurfiřt Georg, přesto, že sám byl protestant. Na přání Ferdinanda II převzal v této bouřlivé době
Ašsko pod svůj dočasný dozor a slíbil zdejší šlechtě, že zde nebude evangelické náboženství
potlačováno. Na ostatním území Čech uplatnil ale Ferdinand II po bitvě na Bílé hoře proti nekatolické
šlechtě velmi tvrdé sankce. Byl zabaven majetek 958 šlechtických rodů a asi 50 měst. Přímí vůdcové
vzpoury byli, jak známo, na Staroměstském náměstí popraveni. Naopak v Aši se počalo se stavbou
evangelického kostela (18. května 1623).

Král Ferdinand II pak i potvrdil nezletilému Janu Zedtwitzovi a jeho bratru Janu Adamovi na
Podhradí, Kopaninách a Aši, poslední vůli jejich zemřelého otce Jana Bertolda Zedtwitze na jejich
dědictví Ašska a tím i ostatní lenní svobody, poněvadž se nezúčastnili rebelie.

Sebevědomí Ferdinanda II bylo značně posíleno v r. 1626 vítězstvím císařských vojsk pod velením
Waldštejna a vojsk bavorské katolické ligy pod velením Tillyho v boji s protestantskou švédskou
armádou. Toto vítězství značně zhoršilo postavení protestantů na Ašsku. Zedtwitzové byli povoláni na
den 28. září 1628 do protireformační komise do Chebu. Dostavil se na ni nejstarší Zedtwitz Jan
Jindřich, kterému bylo tehdy 23 roků. Bylo mu oznámeno, aby se rozhodl bud´ k prodání svých statků,
odvodu 1/5 výnosu a vystěhování ze země, nebo k přestupu na římskokatolickou víru. Tento ale
předložil komisi písemný protest následujícího znění:


Poslušen Vašeho předvolání, dostavil jsem se do Chebu, abych s náležitou úctou vyslechl co Vy
mně a mým příbuzným na rozkaz českého a uherského královského Veličenstva, jste povinni mně
sdělit, jakožto vazalu Koruny české. Vaše nařízení příčí se však slibům, jež nám, mně a mým
neplnoletým bratrům byli dány milostivě i císařským veličenstvem nyní panujícím. Prosím, aby jste
v krátkosti vyslechli, že neplatí na mně a můj rod všechna nařízení jako pro ostatní leníky země české,
případně chebského kraje a sice z toho důvodu, že naše statky se nestaly lénem české země EX
MERlTO ELIGUE (vlivem násilí), nýbrž byly našimi předky dobrovolně a z vlastní vůle ET SIC
SPONTE ET LIBERE, nabídnuty za léno králům české země s podmínkou,že kdyby byly činěny na
Chebsko nějaké nároky a požadavky,mají být z toho naše statky vyjmuty. Prosím proto za sebe a své
bratry, jakožto i svého bratrance, abychom směli na svých statcích zůstati a nařízení exekuce na
víru nebyla provedena. Obracím se v této záležitosti také na saského kurfirsta Jiřího a na knížecí
milost braniborskou, aby u jeho veličenstva se za nás přimluvili.

Tento protest sice prodloužil na čas jednání, ale nezměnil císařské rozhodnutí, který k celé
záležitosti prohlásil, že pobyt v české zemi je povolen jen katolíkům. Toto stanovisko císaře obdrželi
Zedtwitzové 9. prosince 1628.Hned příští měsíc v lednu 1629 opustili tedy oba evangeličtí faráři
z Hranic a Aše zedtwitské panství. V Hranicích to byl Johan Graf Ve farní kronice je oněm zmínka, že
odešel do Saska a že do r. 1649 nejsou oněm žádné zmínky. Další evangelický farář, Adam Eberle,
v Hranicích nastoupil až 14. dubna 1649. Celých dvacet roků nebyl tedy v Hranicích obsazen úřad
faráře a občané chodili na bohoslužby a křtít děti do Saska.

Další vývoj předcházela zvláštní událost, která je ve farské kronice popisována následovně:
25. ledna 1630 na den "Obrácení sv. Pavla" uprostřed noci objevila se na nebi zázračná znamení.
Ohnivá záře osvítila celou oblohu. Brzy se zdálo, jako by se na obloze srážely velké ohnivé koule a
střídal se oheň s kouřem. Bylo to hrozné pozorování, které nevěstilo nic dobrého. O rok později, ve
stejnou dobu se vše opakovalo, ale ne již v takové intenzitě. Šlo pravděpodobně o polární záři, která se
v tomto kraji velmi vzácně vyskytuje. Shodou okolností se bázeň obyvatelstva s nastávajícími těžkými
časy splnila. V noci z 11. na 12 srpna bylo celé nebe nad Hranicemi krvavé od požárů blízkých obcí
v Sasku, kde nebylo jediné obce, která by nebyla vypleněna a vypálena. V samotných Hranicích došlo
k zastřelení občana Kašpara Stöhra, který se postavil na odpor císařským žoldnéřům. Generál Holke
měl pak Hranice a celý kraj obsazen svými oddíly po dobu celého roku.

K dovršení všech útrap vypukl na Ašsku černý mor a s nevěřitelnou rychlostí se rozšířil do všech
obcí. V kronice se píše, že v Adorfu zemřelo 227 lidí, v Plavně 1. 748 a v samotných Hranicích koncem
r. 1633 40 občanů. Kronikář uvádí, že se naše obec stala místem hrůzy. Píše, že by každý občan
Hranic nejraději dal svůj dům za kalhoty a pecen chleba, jen aby mohl z této postižené oblasti odejít.
Mor se rozšířil i v samotné císařské armádě a postihl i generála Holkeho. Nakazil se v nedalekém
Greitzu a snažil se dojet do Chebu, ale to se mu již nepodařilo. Zemřel 30. září na zámku
v Troschenreuthu ve stáří 34 r. Přesto, že sloužil ve Waldšteinově armádě, byl prý protestant. Když
vycítil svůj konec přál si evangelického kněze. Nechal rozeslat vojenské hlídky do okolí a slíbil 600
tolarů tomu, kdo pastora přivede. Podařilo se ho dovést, ale až hodinu po jeho smrti.

Byly to zlé časy. Každý třetí selský statek byl prázdný. Sedláci a ostatní prostý lid bUĎ pomřel,
nebo pokud mohl, tak uprchl. V samotném Chebu bylo obydleno z 800 domů pouze 234, a to jich ještě
50 vyhořelo. 2. listopadu 1634 psala městská rada císaři o situaci ve zdejší oblasti, že více jak dvě
třetiny obyvatelstva pomřelo, venkov je zpustošen, vesnice jsou prázdné a pole neobdělané. Sám Cheb
je válečnými útrapami zničen.

V tomto čase došlo ke změně i na císařském dvoře. Zemřelého Ferdinanda II vystřídal Ferdinand
III (1637-1649). Nátlak na Zedtwice na provedení rekatolizace pokračoval, ale na druhé straně jim císař
poskytl částečnou ochranu zvláštním privilegiem, tak zvané SALVA GUARDIA.

Kopii tohoto symbolu možno dnes vidět na sloupu vstupní brány Ašského musea.
Statky označené tímto symbolem dávaly na vědomí všem císařským důstojníkům, že tento má být
ušetřen od ubytování vojska, obyvatelům nesmí být násilím bráno obilí, zvířectvo, koně a vozy a jiné
potraviny. Byla to v době všeobecného drancování významná výsada alespoň od jedné válčící strany.
Hranicemi a nejbližším okolím stále ale protahovaly vojenské jednotky obou válčících stran. Většinou
ale už šlo o neukázněné žoldnéře a lupičské bandy, které držela pohromadě jen touha po cizím
majetku. Nejhorším z posledních roků války byl asi r. 1642, kdy Ašskem prošli Švédové a zabrali
většinu posledních kusů dobytka. Kronikář dále zaznamenal, že k všeobecnému strádání se ještě
v létech 1643 až 1645 přidružila nepřízeň počasí. Na jaře 1643 přišly velké mrazy. Co bylo zaseto
vymrzlo, tráva takřka nevyrostla, takže o svatodušních svátcích nebylo čím krmit dobytek. K určitému
uklidnění došlo až po roce 1646. Tehdy byla pro udržení bezpečnosti a pořádku zdejšího kraje
ustanovena v Chebu vojenská posádka v síle tří čet pěchoty a jedné čety jízdy. Zedtwitzové se
dobrovolně zavázali přispívat na její obživu měsíčně částkou 100 zlatých.

Konečně v roce 1648 byl v západoněmeckém Vestfálsku uzavřen tak dlouho očekávaný mír.
Švédové ale až do 9.10.1649 z důvodu nesplnění jejich peněžních požadavků okupovali Chebsko.
Zedtwitzové toho využili a do svých kostelu v Aši, Hranicích a Pod hradí dosadili opět evangelické
i kněze. I když po odchodu Švédu byly prováděny opět pokusy o rekatolizaci Ašska, odvolali se
Zedtwitzové na uzavřené podmínky vestfálského míru, konkrétně na § 28,31 a 42, který říká, že
v záležitosti náboženského vyznání je směrodatný rok 1624. V tomto roce bylo na Ašsku vyznání
evangelické a na Chebsku katolické. Uvedený § říká, že náboženství nemusí být podloženo lénem, což
znamená, že statky mohou být lénem české koruny, avšak náboženství na něm založené se bude řídit
stavem k 1.1.1624. A tak celá třicetiletá válka a nesmírné utrpení prostého lidu uzákonila náboženský
stav na Ašsku, který před tímto konfliktem vlastně již existoval.

Hranice po třicetiletá válce - utužení roboty.


Konec třicetileté války byl v Hranicích oslaven v kostele děkovnou bohoslužbou až po odchodu
Švédů, 27. července 1650. Původní skromné poměry obyvatel se ještě výrazně zhoršily. Počet
obyvatelstva Ašska poklesl na polovinu. Vždyť v celých Čechách zbylo jen 930.000 lidí. Uplynula celá
desetiletí, než se lid z válečných útrap vzpamatoval. Ve snaze obnovit rychle svůj majetek, zvedla
šlechta své nároky na robotní povinnosti poddaných. Robota na panském byla po třicetileté válce
vůbec nejtíživějším břemenem prostého lidu. Zatím co před válkou robotovali poddaní Zedtwitzů jen
několik dnů v roce, vyžadovali po nich Zedtwitzové několikadenní robotu v týdnu. Obyvatelé Hranic a
okolí byli rozděleni do tří skupin. Do prvé patřili prostí robotníci. Tito na tom byli nejhůře, museli
robotovat po celý rok, každý den a vykonávat práci, která jim byla nařízena, holou rukou, nebo
s jedním kusem dobytka. Mimoto byly od nich vybírány dávky v penězích nebo naturáliích, které byly
ale poloviční, než u zbývajících dvou skupin. V druhé skupině byli zařazeni robotníci s přidělenými
pozemky s povinností robotovat na panském při vláčení a sklizni. Třetí skupina zahrnovala rolníky na
dědičných statcích. Tito byli povinni pracovat na panském jen čtyři dny v týdnu (mimo středu, sobotu
a neděli), s dvěma kusy tažného dobytka. Byli osvobozeni od lenní dávky, poněvadž jejich dvory stejně
patřily Zedtwitzům. Museli ale odevzdávat na sv. Michala 1 zlatý a na sv. Martina 1 kuře, 1 kopu
vajec, 20 grejcarů za sýr a len a 4 měrky ovsa. Mimo tyto pravidelné příjmy vybírali Zedtwitzové při
změně majitele statku, domu, mlýna, nebo hospody 10 % z odhadní ceny tohoto majetku. Dále vybírali
z každé várky piva 2 zlaté a 6 grejcarů a rovněž odvod z výroby papíru, který se vyráběl v některých
mlýnech.

Období po třicetileté válce je v našich národních dějinách všeobecně nazýváno dobou temna. V -
souhrnu je tím rozuměn útlak náboženský, národnostní a nevolnictví. Na Ašsku , jak jsem se zmínil,
byla utužena robota, ale tolerování evangelického vyznání bylo vítanou svobodou a o národnostním
útlaku se nedá vůbec hovořit, poněvadž německé řeč zde již dávno byla považována za mateřštinu.
Rovněž poddanství nebylo na panství Zedtwitzů nikdy uplatněno.

Proti neúnosné robotě se ale i na panství Zedtwitzů projevil odpor. Jménem lidu Ašska byla
sepsána chebským písařem stížnost s formulovaná do 20 bodů a v r. 1656 zaslaná do Prahy. Iniciátoři
stížnosti zůstali utajeni. Císař nařídil sestavit komisi, která měla celou záležitost prozkoumat.
K jednání došlo 20.června 1657 v Chebu. V stížnosti se například uvádí, že obyvatelé mají odvádět
peníze místo ovsa, když se domnívají, že ovsa mají dostatek, ale peněz ne. Rovněž nechtějí tento oves
odvádět jinde, než na rytířském statku jako dosud a jen v době od Martina do vánoc. Dále považují za
nespravedlivé, že při stavbě zámku v Krásné musí stále dovážet kamení, vápno, písek, dřevo a šindele
a dokonce i kachlová kamna až z Hofu. Do Kopanin zase otop hlínu, traviny k rybníku, sloupky do
potoka, písek na hřiště a podobně. Dále požadovali, aby byla provedena kontrola v knihách zda nebyly
svévolně zvyšovány daně a dávky. Dalším požadavkem bylo, aby jejich synové a dcery nebyli nuceni
chodit sloužit jinam, když je panstvo na Ašsku nepotřebuje. Stížnost se také týkala povinnosti
"poselství" mnohdy na vzdálená místa a požadovali, aby touto službou byli pověřováni jen robotníci a
ne sedláci na dědičných statcích. O jakou to službu vlastně šlo?

V této době již sice existovala císařská pošta, která spojovala větší centra a projížděla Aší 2x
týdně. Pro přepravu spěšných zpráv si však šlechta vydržovala své posly z poddaného lidu. Vlastnictví
každého statku bylo vázáno povinností posla v kterýkoli den. Byly i stanoveny i určité odměny za tuto
službu. Za cestu 2 míle dostal posel půl kg chleba, za cestu 3 míle půl kg chleba a groš. V Hranicích se
tato služba udržela až do 19. století. Sedláci se později z této služby mohli vykoupit.

Císař Leopold I., který nově nastoupil na císařský dvůr a potvrdil Zedtwitzům opět jejich léna,
vypsal nové daně na vytvoření nové žoldnéřské armády, poněvadž se cítil ohrožen jednak
Francouzským králem Ludvíkem XIV. a na východě Turky. Daně se měly odvádět z jednotlivých zemí
Rakousko-Uherska a měst podle počtu domácností. Za tím účelem nařídil v r. 1688 první sčítání
selských stavení a domácností v městech. Na Ašsku bylo zjištěno 143 domácností vAši, 73
v Hranicích, 24 v Pastvinách, 15 ve Studánce a 5 v Trojmezí. Při úvaze pěti osob na jednu domácnost
 žilo tedy tehdy v Hranicích asi 350 až 400 osob.
Mezitím se již na faře vystřídalo několik farářů, kteří psali kroniku obce. Byl to od 14.4.1649 až do
své smrti 25.5.1660 Adam Eberl, po něm do 15.11.1685 Johan Heinrich Martius, po něm pak Johan
Eberl do 24.6.1696 a konečně do 25. 3.1742 Wilhelm Adam Steinl.

Několik výňatků událostí z jejich zápisů.. Tak 23. srpna 1693 byla napadena úroda velkými roji
kobylek, které způsobily značnou škodu a měly za následek zdražení. Bylo jich takové množství, že když
usedly na zem sahala jejich vrstva až po kolena dospělého muže.
18.ledna 1700 přišly do Hranic poprvé brambory a byly v tomto roce poprvé sázeny
V r.1700 byl v Hranicích rovněž zaveden gregoriánský kalendář. Stalo se tak 18.února, kdy bylo
datum posunuto na 1. března.
Zajímavý je také zápis o nepřízni počasí, kdy 25. května 1705 , 8 dní po svatodušních svátcích při
 hřmění a blýskání napadlo na půl lokte sněhu.

24. dubna 1719 bylo rovněž započata přestavba kostela. Od jeho druhého vysvěcení už uplynulo
287 roků. Budova léty značně zchátrala a rovněž velikostí již neodpovídala momentální potřebě. Podle
popisu faráře Dr. Halda bylo ve stávajícím kostele 80 míst pro muže a 160 pro ženy a zhruba stejný
počet míst k stání. Vzhled starého kostela se nedochoval. Zdůrazňuji, že při této přestavbě šlo o lod´
kostela a ne o věž, která je původní. Má tvar shodný s věžemi kostelů v blízkém okolí a sice masivní
kvadratický základ, který přechází do štíhlejšího osmihranu, na němž je cibulovitá kopule. Loď kostela
je v románském stylu. S přestavbou se započalo v dubnu a bohoslužby byly přeloženy do blízké
dřevěné kůlny. Již 15. října pokročila přestavba natolik, že nový kostel mohl být znovu vysvěcen.

V dalším zápise se píše, že byla ašským soudem odsouzena k trestu smrti žena z Trojmezí, a to za
usmrcení svého dítěte. Byl to poslední rozsudek smrti vynesený tímto soudem. Byla v doprovodu faráře
Steinela sťata na popravišti v Aši a tamtéž zakopána.

V zápisech jsou časté zmínky o požárech v Hranicích a nejbližším okolí Poněvadž v naší obci
nešlo povětšině o souvislou zástavbu, ale o samostatné dřevěné budovy, takže nedošlo nikdy ke
katastrofickým požárům celé obce, jak se to stalo například v Aši, kde 4.9.1696 vznikl v řeznictví požár
a vyhořelo 120 domů i se zámkem na Mikulášském vrchu a uhořela při něm i jedna žena.

Postupná hospodářská konsolidace obce umožňovala i vylepšování vybavení kostela. Tak
16.12.1722 byl vytažen na věž velký zvon a za 27.roků 3. 7.1749 byla z dobrovolných příspěvků zřízena
dnešní kazatelna. 2.7.1750 vysvětil ašský děkan nové varhany.

V jednom dalším zápisu je poznamenáno, že 21.bubna 1725 prodal Johan Jakob Demler
hranickou budovu lázní panu Johanu Adamovi Zapfovi. Byla to tehdy v obci významná instituce.
Provozovatel byl povoláním lazebník Připravoval nejen teplou lázeň, ale stříhal vlasy, pouštěl žílou,
nasazoval pijavice,trhal zuby, léčil zlomeniny a prodával léky. Lázně se nacházely v domě čp.45,
v místě dnešní prodejny ovoce a zeleniny. Lázeňský dostával deputát od majetných občanů, a to 
ročně hrnec žita a půl hrnce ječmene. Od ostatních občanů jen 5 grejcarů. Od přidružených dvorů z vesnic
Trojmezí a Pastvin pak 1 hrnec ovsa. Jako protislužbu musel je bezplatně holit, pokud se v určený
čas dostavili do lázní a to občané Hranic od soboty poledne do neděle ráno k prvnímu vyzváněni
Z přidružených obcí pak každých čtrnáct dní od druhého zvonění do poledního vyzváněni Kdo se chtěl
vykoupat musel si přinést dřevo na ohřátí vody a zaplatit 1 fenik Za trhání zubu nebo puštění žilou se
platilo 1 groš. Hranický lazebník musel Zedtwitzům ročně odvádět poplatek ve výši 1 zlatý 30
grejcarů, ale byl osvobozen od ostatních obecních poplatků. Takovéto poplatky se skládaly z úhrad
nákladů na ponocného, posla, ubytovatele apod. Byl tak postaven na úroveň faráře a učitele. Všichni
nemocní obyvatelé měli za povinnost se hlásit u lázeňského. Později vydala Marie Terezie 20.6.1733
nařízení, že každému ranhojiči na venkově musí být přidělen dostatečný počet obcí, o které musí
pečovat. První zprávu o našich lázních máme z r.1614, kdy tuto funkci částečně vykonával učitel
Thomas Rupp z Eibenstachu. Za peníze získané z prodeje lázní panu Johanu Jakobu Demlerovi, jak
jsem se zmínil, a to 130 zlatých, koupila obec střední zvon do věže kostela.

Farář Wilhelm Adam Steinl zaznamenal ještě další událost, kterou si on a obyvatelé Hranic
pokládali za velkou čest. 29.9.1702 projížděl Hranicemi nastávající císař český a uherský Josef I. se
svou královskou manželkou Wilhemínou Amálií von Rein, na zpáteční cestě do Vídně a obědval na
naší faře .Na památku této události byla po jeho zvolení císařem zhotovena pamětní deska a umístněna
na budově fary.



Hranice v období sedmileté války a vlády Marie Terezie.


Jaké události zapříčinily tuto válku, která opět poznamenala život naší obce?

20.10.1740 zemřel císař Karel VI aniž zanechal mužského potomka. Císařskou korunu tedy
podědila jeho jediná dcera Marie Terezie.Přesto, že toto nástupnictví bylo smluveno ještě za života
císaře Karla VI musela Marie Terezie hned po korunovaci čelit hned několika dalším zájemcům o
říšskou korunu. Byl to jednak pruský král Bedřich II dále bavorský kurfiřt Karel Albrecht a saský
kurfiřt a polský král August III Bavorský kurfiřt Karel Albrecht vpadl s francouzsko-bavorským
vojskem do Čech a v dubnu 1741 obsadil také Chebsko. Marie Terezie mezitím ztratila po neúspěšných
bojích s pruským králem Bedřichem II Slezsko a Kladsko a byla přinucena uzavřít mír za cenu
odtržení tohoto území od české země. Teprve nyní se mohla pustit do boje s bavorským Karlem
Albrechtem, který se nechal dokonce v Praze korunovat na českého krále, a vypudit ho z Čech.
Nejsilnější oporou francouzsko-bavorského vojska byl právě Cheb. K němu směřovalo 17.prosince
14.000 francouzských vojáků utíkajících z Prahy. Tento útěk z Prahy do Chebu se děl za velkého
mrazu. Trval jim 10 dnů, ale cestou jich stovky pomrzlo a tisíce jich padlo do zajetí. Ašsko a Chebsko
bylo Francouzi obsazeno až do podzimu 1742, kdy museli z hladu kapitulovat. Když se pak Marii
Terez;; podařilo uzavřít s Francií spojeneckou smlouvu, ke které se připojilo i Rusko, obrátila se
situace v její prospěch. Prusko, které se nyní ale cítilo ohroženo, vyřešilo situaci sobě vlastním
způsobem a vpadlo 26.8.1756 do Saska a zahájilo tím sedmiletou válku.

Po celých sedm roků byla vedena řada bitev se střídavým úspěchem. Hranicemi opět protahovaly
jak pruské, tak císařské oddíly a u obce Nebesa byla svedena menší bitva. Řada šavlí a mečů, které se
ještě dnes nacházejí v některých domácnostech, jsou pozůstatkem právě z této bitvy. Obě válčící strany
způsobily místním obyvatelům značné škody. Vrchní soudce Martin Thoma předložil 7.3.1763
seznam škod, které královské pruské jednotky způsobily jen v Trojmezí. Bylo jim pruským vojskem v r.
1757 zabaveno:
Mikuláši Richterovi obilí a svršky za 50 zlatých, jeho bratrovi rovněž v hodnotě 150 zlatých. Oswaldu
Wunderlichovi za 65 zlatých, Erhardu Richterovi za 16 zlatých, Adanu Richterovi za 15 zlatých,
Michalu Plosovi za 5 zlatých atd. Velmi obávané byly kontribuce, které prováděly pruské jednotky při
nichž šlo nejen o majetek, ale i o život. Většina obyvatel Hranic utekla a skrývala se v lesích.
Zachraňovali tak nejen svůj majetek, dobytek, ale i sebe. Mladší muži, kteří tehdy padli Prusům do
rukou, byli nuceni zajišťovat jim vlastními potahy dopravu ,mnozí posloužili jako rukojmí a nebyla-li
v termínu splněna podmínka na jeho propuštění, byl přinucen narukovat do pruského vojska. Prusové
prohledávali domy, probodávali bajonety a šavlemi seno a hledali ukryté muže. Při těchto prohlídkách
byl v Hranicích v domě čp. 30, postřelen 25. 3. 1759 Andreas Sebastián, který svému zranění brzy
podlehl. hlavní velitelství pruských sil bylo v Plavně, odkud pod velením podplukovníka von Bellinga
prováděly vpády do Ašska, Chebska, Žandova a Kynžvartu a zabavovali obyvatelům dobytek, seno a
obilí. Velení císařských vojsk rozložených u Toužimi , vydalo proto rozkaz generálu Lucinskému, aby
vytáhl k Aši a zabránil Prusům v dalších vpádech na Ašsko. Jeho jednotky byly ještě posíleny o 6.000
jezdců pod velením knížete Esterházyho, které podnikly odvetný výpad proti Hojil, zmocnili se
pruského transportu s potravinami a zajali 15 Prusů. Císařská armáda mezitím obsadila Aš, ale její
předvoj byl již 17.6. přepaden u Krásné Prusy podplukovníka von Bellinga. Boj trval od 3 hodin ráno
do 10 hodin dopoledne. Prusové v něm ztratili 300 a císařská vojska 500 mužů. Prusové byli nato
z ašska vytlačeni až k Olešnici a v druhé polovině r. 1758 již nedošlo k jejich vpádům do Ašska.
V uváděném počtu padlých došlo v pozdějším překladu asi o omyl. Tak značné množství padlých
vojáků by muselo být v nejbližším okolí někde pochováno a hroby by byly označeny a uchovány
v paměti místních obyvatel. Pravděpodobně tedy nejde o počty padlých, ale o počet vzájemně
bojujících vojáků.
Dočasný válečný klid byl ale draze vykoupen další nečekanou metlou. Vojska zavlekla na Ašsko
tyfus. Do konce roku zemřelo na tuto nemoc v Hranicích 105 lidí v samotné Aši pak 394.

Na jaře následujícího roku vpadla pruská vojska opět na Ašsko. Postupovala po silnici z Bad
Elsteru přes Doubravu a Podhradí na Aš. Velitelem císařské armády v Aši byl hrabě Macguiery. Měl
k dispozici devět praporů pěchoty a tři pluky jízdy. Byli utábořeni pod dnešní Koperníkovou ulicí a
stany zasahovaly až k dnešní hlavní silnici na Cheb. V prostoru dnešní rozhledny na kopci Háje, který
nebyl tehdy zalesněn, bylo zřízeno opevnění ve tvaru hvězdy a osazeno sedmi děly. Na protějším svahu
Kaplance, bylo další opevnění ve tvaru čtverce osazené čtyřmi děly. Tím měla císařská armáda silnici
z Podhradí v křížové palbě. V lesíku u zámečku Větrov byli utábořeni husaři a pandůři pod velením
Estetrházyho. Byla to obávaná uherská jízda. Každý byl vyzbrojen puškou, dvěma pistolemi, šavlí a
dvěma tureckými noži. Postupující pruská armáda od Pod hradí brzy narazila na předsunuté císařské
hlídky a odhalila postavení císařských husarů u Větrova. Prusové ihned zaútočili svými kyrysníky a
snažili se vklínit mezí husary a ostatní císařské jednotky. Pandůři však unikli přes osadu Kamennou,
obešli Aš a v prostoru dnešní porcelánky se opět spojili s ostatní císařskou armádou, která mezi tím
zaujala obranné postavení na okraji lesa vpravo od silnice ve směru na Cheb. Císařští dělostřelci mezi
tím odstřelovali z obou zmíněných postavení postupující pruskou armádu na silnici z Pod hradí. Brzy
se ale stáhli a zaujali nové postavení u Mokřin. Rovněž ostatní císařské vojska ustoupila z Aše
k Hazlovu. Pruský generál Finke mezitím obsadil Aš a další jeho jednotky pod velením plukovníka
Bellinga pak prostor mezi přádelnou Tosty a zdravotním střediskem. Zde se ale dostaly do palby
císařských děl, která již zaujala nové postavení u Mokřin. Prosům se podařilo postoupit až k Nebesům
a tím přinutit císařská vojska k ústupu. Zajali při tomto boji jednoho císařského rytmistra, dva
důstojníky a 70 kyrysníků. Jejich postup byl však velmi pomalý, poněvadž císařští pod velením knížete
Salma kladli houževnatý a vytrvalý odpor. Tento útvar byl v boji takřka celý zničen a sám kníže Salm
byl s 12ti důstojníky, 240ti muži a 40ti husary zajat. Pruský generál po marné snaze proniknout lesem
dál k Hazlovu, se stáhl zpět do Aše a po jednodenním klidu odtáhl do Selbu a Bambergu, kde se spojil
s další částí pruské armády,.

Takto byla popsána bitva u Nebes v hlášení pro pruského krále Bedřicha II ze dne 8.5.1759.
Podobně je průběh bitvy vylíčen i v hlášení pro dvorní válečnou radu ve Vídni.

Pruská armáda při tomto tažení stačila opět zkonfiskovat dobytek, krmivo a potraviny obyvatelům
Hranic a Trojmezí, jak o tom svědčí pozdější seznamy pořízené Ašským soudcem.
Rovněž z tohoto neklidného období sedmileté války zachovalo se mnoho pověstí, které v ústním
podání popisovaly řadu událostí a byly později sepsány hranickým učitelem Roglerem.






Omezení práv Zedtwitzů a události v Hranicích do revol. roku 1848

Četné neúspěchy v sedmileté válce a nepružnost v řízení celé RU říše přiměly Marii Terezii
k radikální změně v řízení celé říše. Dosavadní správa celého území prostřednictvím stavů se již
přežila a byla považována za pozůstatek středověku. Šlo o to , aby celá říše byla ve všech oblastech spravována jednotně od panovnického dvora, tedy zavedení centralizace. Říše, která byla dosud
služebníkem církve, počala uplatňovat svou svrchovanost i nad ní. Pro toto období se všeobecně ujal
název" osvícený absolutismus ". Do vedení úřadů byli dosazeni císařští úředníci a ne šlechta. Čechy
byly rozděleny do 16 krajů. Ašské území patřilo pod kraj loketský a okres chebský. Bylo zavedeno
i jednotné soudnictví a soudy byly obsazeny zkušenými právníky. Podobně byla sjednocena i finanční
správa a školství. Tato reorganizace si vyžádala ale i spoustu peněz, které byly získány rozpisem
nových daní. Daňovým povinnostem podléhal každý občan a bylo proto nutné znát jejich počet. V r.
1770 bylo proto nařízeno nové sčítání obyvatelstva a domů a jejich očíslování. V Hranicích byla tato
akce ukončena 12.6.1771. V Hranicích bylo na počteno 129 obytných domů.

Všechna tato opatření byla ovšem v přímém rozporu s lenními svobodami Zedtwitzů. Těm se
novoty nelíbily a zahájili dlouhý, ale marný spor s císařskou korunou. Popis průběhu tohoto sporu by
si vyžádal dlouhé a samostatné vyprávění, ale poněvadž se nedotýkal přímo obyvatel naší obce,
nebudu se o něm podrobněji zmiňovat. Zedtwitzové byli dlouholetým sporem přivedeni takřka na
mizinu a 16.12.1774 přijali nové podmínky. Marie Terezie je přijala na milost, zaručila jim
maximální ochranu a dohodu stvrdila tzv. "Temperamentspunkte" o deseti článcích. Originál této
dohady je dodnes uložen v archivu ašské evangelické fary.

Hranický farář ve své kronice v této době zaznamenával běžné události ze života obce, z kterých
vyjímám:
26.6.1782 byl v Hranicích uskutečněn první výroční trh a při něm porodila žena házlovského
obchodníka Jakoba Strumwitze u našeho občana Jana Klera mrtvé dítě.
26.4.1789 zemřel v domě čp. 108 Peter Hofmann, který přišel v neděli se svou dcerou do hospody
v Trojmezí, ale zpět se vrátil sám v 10 h. V úterý byla jeho dcera nalezená utopená v rybníku.
(Frančák).
6.8.1794 řádila velká vichřice, pobořila dům čp. 12, při čemž zahynula čtyřletá Kunihunda
Wolframová.
20.8.1800 v Pastvinách v domě čp. 40 byl zabit druhý desetiletý syn Christopfa Zoha z Trojmezí,
Nikol, při pasení dobytka bleskem spolu se čtyřmi ks. dobytka.
U 16.5.1802 napadlo velké množství sněhu
Hranický farář, patrně místní patriot , neopomněl zaznamenat rovněž výrok syna Marie Terezie a
budoucího císaře Josefa II, který navštívil Aš a prohlásil, že je to nejhorší městečko jaké dosud viděl.
Kronika se zmiňuje o řadě dalších událostech v naší obci té doby a místního významu.

Mezitím v Evropě dozrála situace k dalším válečným konfliktům, jejímž zdrojem byla tentokrát Francie. Velká buržoasní francouzská revoluce vyvrátila tam starý feudální řád a učinila z ní
U republiku. Okolní státy v obavě, aby i k nim nebyly přeneseny nové revoluční myšlenky, s ní proto
vstoupily do válečného stavu. Rakousko-uherská říše tak učinila 20.4.1792.

Následující napoleonské války sice svými vojenskými střety Ašsko přímo nepostihly, ale všeobecná
bída, služba v armádě, státní úpadek, válečné náhrady a ostatní průvodní jevy každé války se projevily
i v naší obci. Vítězná Napoleonova armáda protahovala od r. 1805 několikrát v blízkosti naší obce
dále na východ. Z výšin nad Hranicemi bylo možno často pozorovat blyskot zbrani protahujícího
vojska a v noci silné plamenné záře od nedalekých hořících obcí, jako Grosszohen a Tiergarten.
10.10.1806 uchýlila se do Hranic spousta obyvatel z Olešnice ze strachu před protahujícími
U francouzskými oddíly. Zvýšené náklady na vydržování armády proti Napoleonovi řešil císař František
II. dekretem o povinném odvodu kostelního stříbra.

Tento výnos došel do Hranic 16.12.1806. Na jeho základě měl náš evangelický kostel odevzdat
vzácný kalich s miskou, který se těšil všeobecné úctě. Jednalo se o dar hranického občana, který
pocházel z početné rodiny. Jako chlapec byl velmi chudý a živil se žebrotou. V dospělosti v cizině
zbohatl a stal se majitelem známé hospody v Halle nad Sálou. Z vděčnosti nechal zhotovit tento
kalich, který věnoval hranickému kostelu. Na podstavci je vyryto jeho jméno " Wolf Jobst" a rok
věnování, 1679. Obec sepsala prosbu, aby tento vzácný kalich byl z povinné odevzdávky osvobozen.
Pro značnou hodnotu stříbra nebylo ale prosbě vyhověno. Teprve až dobrovolnou sbírkou se
shromáždilo stejné množství stříbra a bylo v Chebu odevzdáno 25.5.1810, bylo možno kalich
v Hranicích ponechat. Dodnes slouží k bohoslužebným účelům a je ukázkou vzácné ruční práce.

Podruhé protahovala Napoleonova armáda v blízkosti Hranic 15.5.1812 při cestě do Ruska.
Napoleon osobně se svou manželkou Luisou navštívil Plavno. Vydalo se tam i mnoho obyvatel
Hranic, aby uvidělo slavného císaře. Neuběhl však ani rok, kdy jeho slavná armáda, úplně zničená a
nemocná prchala z Ruska zpět a zanechávala po cestě smrt a epidemie. Na paty ustupující armády se
přilepili Rusové a neponechávali ji v klidu. K menší potyčce došlo u Hofu. Z tohoto boje přivezli ruští
kozáci do Hranic těžce zraněného spolubojovníka Ivana Provokatina. Bylo to 7.6.1813. Byl přijat k
ošetření v horní hospodě u "Bílého koně", na náměstí.

Všechna snaha udržet ho při životě byla ale marná. Zemřel v noci z 9.na 10.6. Byl prý to statečný
voják, ctěný jak u spolubojovníků, tak i od velitelů. Byl slavnostně pohřben na našem hřbitově.
Rozloučení s ním se zúčastnili i občané z Hranic a velmi na ně zapůsobily tklivé ruské písně, které jeho
spolubojovníci zazpívali nad hrobem.

V tomto období soutěžily Hranice úspěšně v textilní výrobě s Aší. Byli na svou obec patřičně hrdi a
nezůstávali Ašákům nic dlužni. Svědčí o tom poznámka hranického faráře o výroku tentokráte
známého německého básníka J. W. Goetheho, který Aš několikrát navštívil. Při pobytu vAši 2.5.1812
měl prohlásit.. Toto místo je stále nejošklivější v celém křesťanství" Přesto zde ale o 7 r. později, a to
28.8.1819, oslavil své 70té narozeniny.

Ukončení napoleonských válek a uzavření míru bylo v Hranicích opět uvítáno slavnou
bohoslužbou ve zdejším kostele, a to 17.6.1814. Jsou zaznamenána slova prosby tehdejšího faráře
Johanna Putze, aby obec již nikdy nebyla napadena nepřítelem, aby všichni jeho obyvatelé mohli
zůstávat ve svých domovech, v klidu pracovat beze strachu z loupeží vražd a válečných požárů.
Bohužel nebyla naše obec ušetřena těchto strastí ani v budoucnu.

V dalších zápisech tohoto faráře jsou zprávy o značné neúrodě a hladu v létech 1816, 1817, 1842
a 1847.
V r. 1822 byla na místě staré školy postavené v r. 1617, škola nová a byla 6.1.1823 vysvěcena.
Jedná se o budovu, která stála před evangelickým kostelem, jak patrno ze snímku. Tehdy měly Hranice
již dva stálé učitele. Druhý učitel byl ustanoven 11.6.1812. Od r. 1835 byl učitelský sbor rozšířen na 4
stálé učitele. V Hranicích bylo tehdy již 485 školou povinných dětí.





Hranice na konci rakousko-uherské říše.

Období vlády císaře Ferdinanda V (1835-1848), bylo plné neklidu a politického napětí. Hlavní
slovo a moc ve vedení říše měl kancléř Metternich, který byl zapřisáhlý konzervatista a odpůrce
jakýchkoliv občanských svobod a práv. Rovněž celá Evropa žila v ovzduší nastávajících prudkých bouří, které brzy zachvátily i celou rakousko-uherskou říši a neponechaly v klidu ani obyvatele
Hranic. Jejich cíle však nebyly totožné se snahami ostatních obyvatel Čech. Všechny národy
rakousko-uherské říše žádaly císaře, aby byly uskutečněny politické svobody a změny v zemském
zřízení. Císař pod tímto tlakem slíbil svolání ústavodárného sněmu a řešení situace. Čechové tehdy
žádali na památném červnovém pražském shromáždění ve Svatováclavských lázních mimo jiné i
zrovnoprávnění českého jazyka s německým. Probouzení českého národa bylo ale na překážku
snahám německého obyvatelstva Sudet a nenašlo porozumění ani na Ašsku. Mařilo totiž jejich tužbu,
aby všechny německy hovořící země, do kterých zahrnovali i Čechy, byly přetvořeny na novou
německou říši.

Ve Vídni se tedy připravovalo svolání sněmu, ve kterém měli zasedat i volení poslanci z lidu a
který měl dát rakousko-uherské říši novou ústavu. V Sudetech však nepočkali na jeho svolání a vypsali
své volby do německého říšského sněmu ve Frankfurtu. Obyvatelé Ašska a Hranic zapomněli, že jsou
součástí českého království a ne německé říše a volili svého zástupce do tohoto sněmu. Už v tomto
období se ukázaly snahy nezodpovědných místních nacionalistů, kteří sehráli koncem první republiky
tak tragickou úlohu, kdy pod heslem "heim nach Reich« vyvolali národnostní nesnášenlivost a třenice
s českou menšinou v pohraničí, ignorovali existenci celého českého národa a státu, aby nakonec
skončili ve fašismu.

Císař nechal skutečně sněm rakousko-uherských zemí svolat do Kroměříže, ale nežli tento skončil
jednání; byl policejně rozpuštěn a císař vydal 4.5.1849 novou ústavu podle svých představ. Tato
zdaleka nesplňovala představy jednotlivých národů Rakousko-Uherska, ale přesto přinesla proti
dřívějšku řadu ústupků a svobod. V nové ústavě byla rovněž zrovnoprávněna čeština s němčinou.
Vládě se pak podařilo revoluční nálady potlačit a nastolit jednotný policejní režim.

Tolik tedy k charakteristice začátku druhého pololetí devatenáctého století. A jak tyto události
probíhaly v Hranicích?
Revoluční nadšení 48ho roku nadchlo i obyvatele naší obce. Do Adorfu bylo na 10.9.1848 svoláno
lidové shromáždění, kterého se zúčastnilo na 6.000 obyvatel ze Saska, Bavorska a Čech. Přítomna
byla i početná delegace z Hranic, která přenesla revoluční náladu na řadu schůzí svolaných v obci.
V Hranicích byla vytvořena národní garda a pilně se cvičila ve zbrani. Úplné zrušení roboty bylo
oslaveno ohňostrojem, vlajkovou výzdobou domů a slavnostním osvětlením kostelní věže. 30.5. byl na
národní slavnosti v Hranicích zvolen do říšského německého sněmu jako poslanec za Ašsko,
arcivévoda Johann Reichsverwesser. Řada občanů snila o vyvrácení rakousko-uherské říše a
vytvoření velkého německého císařství. Nejhorlivějšími zastánci této snahy byli občané Jahn, Uhland a
Arnel. Jak jsem se ale zmínil, podařilo se vládě v r.1849 revoluční nálady potlačit. Řada občanů,
kteří se v r. 1848 příliš exponovali bylo zatčeno nebo uprchli. Národní garda byla rozpuštěna a
výzbroj zabavena. Byla pak odvezena do pevnosti Terezín. Jednalo se o 86 pušek a 88 bajonetů.

I když politický život byl tehdy potlačen, rozvíjel se pokrok v ostatních oblastech života obce
poměrně rychle. Byla založena řada zájmových spolků a rychle se rozvíjel průmysl. 17.9.1850
uskutečnila se v Hranicích přísaha prvního starosty a obecního zastupitelstva. První starosta
vykonával svou .funkci 11 roků. Stal se jím Johann Biker. První protokolární zasedání obecního
zastupitelstva se uskutečnilo v tomtéž roce, a to 4.12. Na Ašsku začaly vycházet rovněž první noviny.
Šlo o Ašský týdeník jehož první číslo vyšlo 23.11.1850. Koncem téhož roku v něm bylo zveřejněno
rozhodnutí ašského představenstva o konkursním nákladu 1.000 zlatých na výstavbu silnice Aš -
Hranice. V prosinci, a to 15. byl rovněž otevřen v Hranicích poštovní úřad s expedicí dopisů místo
jen dosavadního sběru. Starý poštovní úřad sídlil v budově vedle dnešního městského úřadu.

V r. 1850 bylo provedeno další sčítání lidu. Hranice vzrostly a měly už více obyvatel než dnes.
Bylo napočítáno 329 domů a 3.041 obyvatel. V příštím roce 24.6. 1851 zemřel Jiří Zapf, poslední
hranický lazebník Toho času měly Hranice již svého stálého lékaře, kterým byl Mudr. Karel Köhler
z Chomutova. Z ostatních zápisů farské kroniky uvádím pro přehled jen ty významnější, které se udály
do vypuknutí první světové války.
Tak 3.8. 1862 byl vysvěcen prapor mužského pěveckého sboru, který byl založen r. 1833 a udržel se
přes 100 let. Byl známý svými koncerty v širém okolí. Podle zápisu byl prý vůbec prvním, úředně
registrovaným německým pěveckým sborem v českých zemích. Jeho zakladateli byli Andreas
Hartenstein a sbormistrem Johann Rank
1.9. 1868 byl založen obecní dobrovolný hasičský sbor.
11.6.1869 byla provedena reorganizace školství. Dosavadní dvojtřídka a trojtřídka byly sloučeny
i do pětitřídní obecní školy a měšťanská škola byla rozdělena na chlapeckou a dívčí.
V r. 1869 byla rovněž dokončena stavba silnice do Bad Elsteru.
V r. 1870 bylo provedeno další sčítání lidu. Hranice vzrostly na 3.652 obyvatel a 364 domů.
18.9. 1872 proběhla ustavující schůze prvního tělocvičného spolku, který později neblaze proslul
jako nositel henleinovského hnutí.
23.1.1874 byl na místní poště uveden do chodu telegraf
26.6.1874 byl slavnostně vysvěcen prapor vojenských veteránů. V tomtéž roce byl na náměstí
překlenut obecní potok, který dosud otevřeně protékal celou obci
1.6.1874 byl vysvěcen dům čp. 326 na katolickou kapli.
Stará škola u evangelického kostela již nestačila nárůstu děti Byl proto položen 1.6.1880 základní
kámen k výstavbě nové školy, která byla již 5.11.1881 kolaudována. Jedná se o pravou polovinu
dnešní školy.
Dalším sčítáním bylo již v Hranicích registrováno 3.823 obyvatel.
13.2.1881 byl založen spolek chovatelů drobného zvířectva.
16.2.1881 oznámil okresní hejtman Suss, že jeho císařské, královské a apoštolské veličenstvo,
císař František Josef I povýšil obec Hranice na městys.
6.8.1882 byl založen rovněž dobrovolný sbor hasičů v Trojmezí
2.6.1886 byla otevřena první lékárna.
12.1.1890 byla v místní škole otevřena pokračovací škola pro starší chlapce.
1.10.1908 otevřena, opět ve školní budově odborná škola pro tkalce.
9.5.1891 byl vysazen tzv. "Schilerův dub .., u optického telegrafu. Jde o mylný název místa, kde je
zasazen kámen s nápisem: Oper. Ostr. Trigon 1808 Regnum lmp. Je to triangulační bod z r. 1792, kdy
se nařízením císaře Františka I provádělo první měření území Čech a celého císařství Optický
telegraf zde nikdy nebyl instalován. Jedná se nejvyšší místo nad Hranicemi, v blízkosti televizního
zesilovače. Procházela tudy důležitá a frekventovaná dostavníková cesta do Saska. Dnešní dub není
původní, je již z druhé výsadby.
24.9.1893 byla postavena školní budova v Pastvinách, v prostoru budovy bývalého PS útvaru.
30.8.1903 byla uvedena do provozu škola v Trojmezí, v prostoru za pomníkem padlých.
6.5.1894 byl dokončen a vysvěcen katolický kostel. Prvním katolickým knězem od r. 1548 zde byl
Johann Baumel. Samostatnou farou se tento kostel stal až 12.1.1907 Prvním katolickým farářem byl
Artur Kaisler.
16.11.1894 byla v Hranicích otevřena spořitelna. Rychlý rozvoj průmyslu si vyžádal vlastní
peněžní ústav přímo v obci.
V r. 1900 bylo provedeno další sčítání lidu. Hranice měly již 4.039 obyvatel a 462 domů.
1.8.1903 bylo zahájeno napouštění obecního rybníka mezi budovou Besedy a budovou městského
úřadu. Byl zřízen pro požární potřeby, ale byl brzy zrušen a na jeho místě vybudován v r. 1914 park a
osázen lípami.
1.1.1904 byla připojena pošta na telefonické spojeni
31.10.1904 byla od Hranic výnosem místodržitelství v Praze odtržena a osamostatněna obec
Pastviny.
14.1.1906 byl založen ovocnářský spolek
21.11.1910 přijelo do Hranic první auto. Bylo majetkem továrníka Franka (Textilana).
1910 další sčítání. V Hranicích, tentokrát již bez Pastvin, žilo 4.518 obyvatel v 544 domech
24.12.1911 se v Hranicích rozsvítila první elektrická žárovka. Do té doby se v domácnostech
svítilo petrolejem.
1.3.1913 vyšlo první číslo hranických novin s názvem "Rossbacher Zeitung", nakladatelem byl
občan Löv a tiskárna byla na náměstí v prostoru panelové výstavby.
8.8.1913 pozorovali občané se vzrušením přelet první vzducholodi.

Takový byl zhruba výčet vždy těch prvých událostí, které se zapsaly do historie obce, nežli dalším
opakováním zevšedněly. Pomalu se přiblížil další významný mezník ve vývoji naší obce, první světová
válka, která v mnohém změnila vývoj a události v obci, ale zdaleka ne tak jak si to mnozí občané
představovali.


  Industrializace Hranic do vypuknutí I. světové války.
 
Pomalý stoletý vývoj naší obce mohutně urychlil rozvoj textilní výroby, která zde po založení
tkalcovského cechu v r. 1651 zdomácněla a našla dobré podmínky pro svůj rozvoj Ašsko se brzy stalo
jedním z nejvýznamnějších textilních středisek Rakousko-Uherska a udrželo si toto postavení jak
v období první republiky, tak prakticky až do r. 1990, kdy bylo nezodpovědně a násilně ukončeno. V
jednom období hrála textilní výroba Hranic dokonce hlavní roli na Ašsku a předstihovala kapacitou a
významem průmyslovou výrobu Aše.
 
Význam textilní výroby Ašska vzrostl do jisté míry i vojenským neúspěchem v sedmileté válce, ve
které ztratila Marie Terezie ve válce s Pruskem Slezsko a Kladsko. Slezsko bylo tehdy nejvýznamnější
textilní oblastí pro celé Rakousko-Uhersko. Zpřetrháním tradičních svazků s touto oblastí, hledala
vídeňská vláda nové zdroje v textilní výrobě převážně v českých zemích Příležitosti využily i Hranice.
Toto řemeslo poskytovalo zde nejsnadnější možnost obživy, poněvadž i základní suroviny, lnu, zde byl
poměrný dostatek. Ve zdejších drsných povětrnostních podmínkách se totiž pěstování lnu dobře dařilo
a ruční tkalcovský stav byl v každém baráčku.
Tkalcovství se již koncem 17. stol. stalo po zemědělství, nejvýznamnějším zdrojem obživy. Od r.
1700 objevila se na tkalcovských stavech poprvé i bavlna a od r. 1780 její zpracování již převládalo
Zpracovávání lnu postupně upadalo, takže po první světové válce bal v Hranicích utkán poslední kus
lněné tkaniny. Konkurence si brzy vyžádala i progresivnější organizaci ve výrobě a prodeji. Od r.
1800 již většina domácích tkalců nevystupovala jako samostatní řemeslníci, ale pracovala ve mzdě pro
schopnějšího výrobce, všeobecně nazývaného továrníkem, který směňoval jejich výrobky nejdříve na
plzeňském, později i na zahraničních trzích V Hranicích tehdy převládala bavlněná kusová výroba
šátků. Ve farské kronice je záznam z 22.1.1810, který říká, že je zde toho času registrováno 78
továrníků a tkalcovských mistrů a že přímo v Hranicích pracuje 333 tkalcovských stavů a v nejbližším
okolí dalších 68.
 
První tři desetiletí 19.stol. jsou ve znamení největšího rozvoje hranického tkalcovství, prosperity a
bohatství obce. V r.1806 patřily Hranice mezi nejsilnější manufakturní obce v Čechách, takže i mnozí
ašští mistři a společnosti pracovali ve mzdě pro Hranice.
 
Do této doby vyráběla se převážná část příze ručním předením na kolovratech Kolem r. 1800 byly
ale v Hranicích instalovány první se/faktory a byly s největší pravděpodobností i jedny z prvních v celé
rakousko-uherské říši. Nejprogresivnějším průmyslníkem Ašska se stal hranický občan Küncel, který
zřídil a zakoupil studánecký rybník, všeobecně od té doby nazývaný "Nový rybník" a vybudoval zde
velkou přádelnu. Do té doby byla Studánka bezvýznamnou obcí jen s několika domy. S výrobou příze
ve velkém bylo ve Studánce započato již v r. 1826 a přádelna byla brzo známá jako první továrna
poháněná vodou a parou.
 
V Hranicích byl založen první spolek textilních průmyslníků Ašska a životní úroveň obyvatel
Hranic byla na Ašsku nejvyšší. Jak jsem se už zmínil, byla z prostředků obce postavena nová, na
tehdejší dobu pozoruhodná škola, zahájena i odborná živnostenská škola pro tkalce a v r. 1832 byla
v ní otevřena i soukromá škola pro děti z bohatších vrstev. Vyšší životní úroveň přinesla i kulturní
pokrok. V samotných Hranicích bylo založeno a pracovalo na 26 spolků. Dalších 5 bylo založeno
v Trojmezí a 6 v Pastvinách.
 
Rozvoj spolkové činnosti projevil se i v počátcích dělnického hnutí, které bylo na Ašsku velmi silné
a ovlivnilo později politické dění i mimo rámec okresu. První dělnické spolky měly podpůrný
charakter, postupně pak byly zakládány spolky zájmové a vzdělávací. Ve většině z nich převládalo
sociálně demokratické smýšlení. Ze sousedního průmyslového Saska dostávaly se k nám myšlenky
utopistického socialismu, které byly podnětem k založení tzv. všeobecných dělnických spolků
(Allgemeiner Arbeiter Verein), propagujících "lassallovské hnutí". V r. 1866 navázaly tyto spolky
styky s I. internacionálou a přešly k revolučním idejím marxismu. VAši byl tento všeobecně vzdělávací
dělnický spolek založen již v r. 1869, v Hranicích až v r. 1892, měl 46 členů a vedoucím byl Adam
Küncel. Ve Studánce, založeném ve stejném roce, měl 25 členů a vedl ho D. Zafel. Centrem
dělnického hnutí byla však Aš, kde byl ze sbírek dělníků celého Ašska postaven v r. 1910 Dělnický
dům, ve kterém byla soustředěna sociálně demokratická dělnické činnost celého Ašska. Postupně se
v ní formovala sílící levice, která prosadila na okresní konferenci 6.2.1921 založení okresní
komunistické organizace, oficiálně schválené 23.4.1921, tedy o tři týdny dříve, než se sešel ustavující
sjezd KSČ v Praze.
 
Mnohé spolky měly své prapory a byly aktivní řadu desetiletí. Jednotlivé spolky se musely
pochopitelně někde scházet a tak se otvíraly nové hospody a vinárny. V r.1892 bylo v hranicích 17
restaurací.
 
Kolem r. 1840 dosáhla prosperita Hranic vrcholu. Od té doby, mylným rozhodnutím představitelů
obce, ztratily Hranice další svou příležitost a její význam soustavně klesal ve prospěch Aše. Obec
tehdy zamítla, aby projektovaná silnice Plavno - Cheb, která měla vést přes Hranice, byla přes naší
obec vedena. Toto nešťastné rozhodnutí bylo motivováno obavami a neblahými zkušenostmi
z minulosti, že v dobách válek bude opět obec trpět vojenskými oddíly, které budou po této silnici
nutně procházet. Rozvoj průmyslu bez dobrého dopravního spojení je však nemožný. Vždyť v této době
neměly Hranice dosud ani silniční, ani železniční spojení s okolím Rovněž ani další silniční spoj
z Aše do Hofu nebyl veden přes naši obec. Těmito silničními spoji získávala Aš podstatnou výhodu a
rivalitní boj mezi naší obcí a Aší byl rozhodnut v náš neprospěch. Zatímco Aš nyní rychle rozkvétala
jako nejdůležitější průmyslové město ašského výběžku, upadal soustavně průmyslový rozvoj Hranic.
Byla sice urychleně prodloužena královská cesta vedoucí z Chebu do Aše až do Hranic, ale nepříznivý
vývoj průmyslu naší obce již neovlivnila. Hranickým textilákům se nepodařilo rovněž zachytit světový
trend přechodu na zpracování směsové a vlněné příze, a tak i v sortimentním směru se rozešly cesty
textilní výroby mezi Aší a naší obcí. Zatímco vAši se od r. 1842 zpracovávala již vlněná příze a
dodávaly se do obchodu celé kusy v metráži, zůstávaly Hranice při výrobě bavlněné příze, převážně
zpracovávané na šátky, na které již v tuzemsku následkem změny mody nebyl odbyt. Bylo nutné hledat
nové odbytové možnosti. Tak ve druhé polovině 19. stol. vznikl u nás sortiment zabývající se vývozem
do velmi vzdálených oblastí a musel se stále přizpůsobovat exotickým požadavkům odběratelů. Naše
zboží se vyváželo především do jižní, střední a severní Ameriky, Turecka, severní Asie, Afriky, do
holandských kolonií a od osmdesátých let do Indie. Do Indie se exportovaly lehké závoje pro indické
tanečnice, modláčky pro mohamedány a těžké čtyřrohé šály s bohatým ornamentem v každém rohu.
Tato výroba sice na čas stabilizovala situaci v obci, ale poněvadž se jednalo o výrobky sezónní ,
musela značná část obyvatel, převážně v zimních měsících, hledat práci v Aši nebo v Sasku. Kolem r.
1890 zhoršily se možnosti vývozu i tohoto zboží a náš průmysl se opět ocitl ve vážné krizi. Bylo nutno
hledat nový sortiment a prosadit se opět na domácím trhu. S pomocí tehdejšího ministra obchodu ,Dr.
von Karbera, který 5.8. 1892 navštívil Hranice, se to částečně podařilo. Hraničtí textiláci přešli na
výrobu ubrusů, přehozů na postele, dekoračních tkanin a záclon. Vznikla také výroba vánočních tkanin
tzv. leonského zboží. Započalo se rovněž s výrobou koberců Dosavadní převažující výroba na ručních
stavech zůstala pouze při tkaní šál a šátků pro Indii. Rychle se rozvíjela výroba na mechanických
stavech, která v prvém desetiletí 19. stol. již převládala. Značně tomu napomohla i stavba železnice Aš-
Hranice-Adorf
 
 Postupná stavba mechanických tkalcoven a dalších textilních výroben v naší obci byla následující:
 
r. 1900 Započata výroba leonských přízí fa. Robert Wiefert     v prostoru školkojeslí.
r. 1901 Postavena továrna              bří. Bochmann.              (sklad odpadových surovin).
r. 1902 Postavena továrna             Julius Müller a bří. Úblů    (sklárna)
r. 1907 Postavena továrna"            Egerland"                       (traktorová stanice)
r. 1908 Postavena továrna             Friedrich Hendel a syn    (proti benzinové pumpě)
r. 1910 Postavena továrna             Josef Frank                    ( Textilana)
r. 1913 Postavena továrna             Rudolf Hundhammer       (truhlárna)
r. 1914 Postavena továrna             Fritz Bergmann              (Krajka)
r. 1914 Postavena továrna             Martin Zierold                 (Tesla)
 
V přehledu průmyslového rozvoje nelze opomenout další hranickou raritu, která se stala známou
v širokém okolí, a to výrobu žaludečního likéru pod názvem" Rossbacher Magenbitter ", dodávanou
v originálních lahvích pod značkou tří soudců.
 
Průběh stavby železnice do Hranic a její pozdější protažení do Saska si svým průběhem v ničem
nezadal s dnešním stavem. Také úvahy, plánování a projekce si vyžádaly mnohonásobně delší čas než
vlastní stavba. Tehdy již existovalo od 1.11.1865 železniční spojení Cheb-Aš. Až v r. 1873 v dubnu
byla ale povolena technická příprava o možnosti prodloužení železničního spoje do Hranic. O dalších
7 r. později, v prosinci r. 1880 došlo k prvnímu pohovoru s veřejností o uskutečnění tohoto spojení a
po dalších třech létech byla 7.1.1883 konečně svolána schůze možných dobrovolných přispívatelů na
tuto stavbu. Ještě téhož roku, 11.11.1883 byl schválen projekt a 6.9.1884 byly zahájeny zemní práce.
Na tehdejší techniku je pozoruhodné, že již za necelý rok, 27.6.1885, projel po železnici první vlak
Slavnostní otevření celé tratě bylo provedeno 6.9.1885. Železnice měla tehdy konečnou stanici na
starém nádraží, vlevo od zaústění silnice z Aše do Hranic.
 
Cela stavba byla vedena ing.  J. Fagowitzem. Prvním přednostou stanice byl F. Heinrich. Jízdenka
z Aše stála 11 grejcarů ve třetí a 21 grejcarů ve druhé třídě.
 
Stavba na propojení železnice do Adorfu byla zahájena o 7. r. později, a to 4.4.1905, a opět již za
rok, 17.9.1906, byla slavnostně otevřena. Pro Hranice to byla opět slavnostní událost a starosta na ni
zval hosty zvláštními pozvánkami s následujícím textem:
 
Vaše vysokoblahorodí !
Úřadující obecní úřad dovoluje si Vás pozvat na pondělí 17. září t.r, na 10 hod. dopoledne, na
slavnostní otevření tratě Hranice-Adorf
  12. září 1906                                                                                      starosta Hranic:
                                                                                                             Fridrich Grosskoph.
 
Stavba vyžádala si i své lidské oběti. Tak 26.8.1905 byl na stavbě v lese zavražděn italský dělník
Giovanni Cocconi, který pocházel z italského okresu Udine a 14 dní před slavnostním otevřením tratě
4.9.1906 tragicky zahynul vedoucí stavby ing. Prokůpek

 

 

 


   
I. světová válka a její následky v Hranicích.
 
Vypuknutí l. světové války bylo dalším důležitým mezníkem ve vývoji naší obce a její důsledky
značně zasáhly do dění a vývoje celého Ašska. Příčiny této imperialistické války jsou dostatečně
známy a byla o nich vydána řada písemných materiálů a nebudu se o nich proto podrobněji šířit. Pro
osvěžení mysli jen dodávám, že se proti sobě postavily dvě mocenské skupiny států, trojspolek,
zahrnující Rakousko-Uhersko, Itálii a Německo, proti trojdohodě Ruska, Francie a Anglie. Postupně
byly do války zataženy další země, takže se jí zúčastnilo celkem 30 států. Následky byly katastrofální.
Zahynulo 10 milionů lidí a celá Evropa byla uvržena do ohromné bídy a utrpení.
 
I zde v Hranicích byly pochopitelně válečné roky plné těžkých strastí a brzy vyléčily i těch několik
nadšenců, kteří ve válečném dění viděli vyhlazovací tažení proti slovanským národům a šířili mezi
zdejším obyvatelstvem šovinistické nálady.
 
26. července byla v Hranicích vyhlášena všeobecná mobilizace. Oba obecní strážníci se
žlutočernou vlajkou oznamovali tuto událost všemu obyvatelstvu. Záložníci nastupovali do války
s nadšením z místního nádraží, kde jim na cestu vyhrávala lesácká kapela. Jen ze samotných Hranic
narukovalo na 800 mužů. Byla by mezi nimi asi jiná nálada, kdyby tušili, že každý čtvrtý se již nikdy
nevrátí. Celkem padlo z Hranic, Pastvin a Trojmezí 220 mužů a válečných invalidů z Ašska bylo na
400.
 
28. července byla vyhlášena válka a den na to, 29.7. se na náměstí konalo velké shromáždění lidu
a byl čten známý manifest císaře Františka Josefa "Mým národům "
 
1.8. bylo přerušeno vlakové spojení do Adorfu a byly uzavřeny hranice. Přechod byl možný jen na
zvláštní povolení vydávané starostou obce.
 
Následky války nedaly na sebe dlouho čekat. Již za dva měsíce 26.11. přijelo do Hranic prvních 76
uprchlíků z Haliče, kde v současné době probíhala fronta. Situace se rychle zhoršovala a v Hranicích
i když zůstaly tentokrát velmi vzdáleny od frontových linií, se tak jako v celém Rakousko-Uhersku,
začal projevovat citelný nedostatek potravin a surovin. Poprvé v historii obce byl zorganizován sběr
odpadních surovin, který prováděla převážně školní mládež. Sběr kovů byl určen na 21.4. 1915 a vynesl
 118,8 kg olova, 152 kg zinku, 103,5 kg mosaze, 743 kg lehkého kovu, 60,3 kg mědi, 36,5 kg cínu a 5kg
 hliníku. Postupně došlo na sběr vlněných a kaučukových odpadů a papíru. Sběry se pravidelně
opakovaly a občané si zvykali na skutečnost dívat se na tyto odpady jako na cenný zdroj surovin.
 
Koncem prvého roku války (1915), projevil se již citelný nedostatek potravin, takže na Štědrý den,
24.12, byl vydán zákaz pečení koláčů a jiného vánočního pečiva. Poprvé v historii přistoupilo se
k zavedení lístkového systému, aby se dostalo na každého obyvatele alespoň nejnutnější minimum.
První potravinové lístky byly vydány:
24.7.1916 na kávu, 16.9.1916 na chleba a tuk, 12.1.1917 na petrolej, 1.6.1917 na kůži, 22.9.1917
na mýdlo, 1.6.1918 na sůl, 1.8.1918 na kuřivo.
Lístky se vydávaly každých 14 dnů.
16.12 1916 rozloučili se občané Hranic se zvony z evangelického kostela, které byly zkonfiskovány pro
válečné účely. Pro nedostatek uhlí byla uzavřena koncem r.1916 na zimní měsíce i škola. Mnoho dětí z
chudších rodin stejně již do školy nechodilo, poněvadž neměly boty. Jejich cena stoupla z průměru 6
až 9 korun za pár až na 60.
 
Aby byla alespoň částečně zmírněna rostoucí bída, otevřela obec v budově dnešního kina v r. 1917
válečnou kuchyni, kde se vydávalo denně až sto porcí jídla pro chudinu. Výlohy byly hrazeny z části
z obecní pokladny a z části z různých dobrovolných sbírek. Stávalo se běžným jevem, že se chléb v celé
obci nedostal i několik dnů po sobě. Pak musel být rozdělován za asistence četnictva a bochník byl
rozkrajován na několik část~ aby se dostalo na každého. O katastrofálním nedostatku kovů svědčí i
případ, že na válečné účely musel být odevzdán i školní zvonek o váze 10 kg.
 
Pro posílení podlomeného zdraví dětí trpících podvýživou bylo jich 100 vysláno 16. 8. do Slovinska,
blízko Bělehradu. Vrátili se 21.9.1917. Další, mnohem početnější výprava a to asi 650 osob využila
tohoto pohostinství 3.6.1918 a vrátili se zpět 5.10.
 
V r. 1917 vzrušily obyvatele Hranic ještě dvě události. 10.2. přistálo u starého nádraží prvé letadlo
a 17.8. byly pak v lese u Trojmezí chyceni dva ruští zajatci, kteří uprchli z pracovního tábora.
Pocházeli prý z Kyjeva a jmenovali se Rudnij a Tota Byli internováni do Chebu a o dalším jejich
osudu není nic známo.
 
Rok 1918 byl vyvrcholením utrpení, ale také rokem ukončení 1 světové války. Na počátku roku
dosáhl nedostatek potravinu u obyvatelstva Hranic vrcholu, takže v některých továrnách, aby jejich
majitelé udrželi vůbec výrobu, otevírali pro zaměstnance své válečné kuchyně. 24.1. se tak stalo i u fa.
Frank (Textilana). Německé a rakousko-uherské armády soustavně na všech bojištích ustupovaly a
vojenská morálka silně upadala. Důkazem bylo i druhé přistání vojenského letadla pilotovaného
hranickými občany, feldvéblem Emilem Baumannem a kaprálem Ernstem Stössem, kteří zneužili
vojenského dvojplošníku k návštěvě své rodiny.
 
Oslabený organismus místního obyvatelstva trpícího podvýživou podléhal snadno různým
nemocem. V Hranicích se tentokrát rozšířila španělská chřipka, které podlehla řada občanů. Jen 20.
10. bylo z těchto důvodů vypraveno 7 pohřbů.
 
Situaci v druhé polovině r.1918 charakterizuje nejlépe zápis kronikáře, který zaznamenal: Snad
jen ten, kdo poznal nepředstavitelnou bídu a nedostatek všeho, kdo na vlastní oči viděl nouzi a bídu
lidu, pochopí, co se tu dělo v podzimních měsících r. 1918. V žádném domě nebylo kousek mýdla, celé
týdny kousek chleba, žádný cukr. Máslo, maso a sádlo nedostali obyvatelé našich vsí celé měsíce.
Čtyřleté děti dosud nespatřily housku. Nouze a hlad nezná žádné přikázání...!
 
V r. 1918 vyvrcholil i boj českého národa o právo na sebeurčení a vytvoření samostatného státu na
historickém území českého království Jednoznačný postoj lidu vyvrcholil 28.10 1918 vyhlášením
samostatného československého státu. Jednoznačné a spontánní nadšení českého národa nebylo
sdíleno v Sudetech, na Chebsku a ani v samotných Hranicích V hranické kronice není o vzniku
československého státu ani zmínky. Hranický řídící učitel Hojer v popisu historie Hranic o této
události později napsal:
Když skončil třesk zbraní, ocitli jsme se na zřícenině doby, kam nás přivedla hrůza minulosti. 220
našich synů již nebylo mezi námi. Odpočívají roztroušeni na různých bojištích Ti, kteří zůstali doma,
museli přetrpět strašnou bídu, hlad a epidemie, které mnohé zahubily. Co to je za domov s tolika
mrtvými a opuštěnými dvory. Poválečná doba nám přinesla jen utlačování, ale nepadli jsme.
 
Jaké to vlastně byly představy tehdejšího německého obyvatelstva Sudet na poválečný vývoj tohoto
území? V chebských novinách (Egerer Zeitung) z 25. 10.1918 vyšlo následující prohlášení:
Nikdy se Deutschböhmen neskloní a neuzná dvouocasého lva ve svém znaku. Od východu k západu
naráží Češi na odpor jednotné fronty. Nikdy se nepodrobíme násilí českých úředníků. Chtějí-li nás
Češi nutit, pak se stane česká země bojištěm občanské války a zákop oddělí Deutschböhmen od
českého vnitrozemí.
 
Na celém Chebsku a i v Hranicích byly vylepeny plakáty k účasti na manifestaci na 27. říjen do
Chebu.
 
Němečtí nacionalisté nevěděli, nebo spíše nechtěli vědět, že Sudety byly v historické době vždy
nedílnou součástí českého království a české země a že tuto skutečnost respektovali v minulosti všichni
jejich představitelé. Nebrali ani na vědomí, že německé země nebyly v této válce vítězi, ale
poraženými. Svým nezodpovědným jednáním a podněcováním protičeské hysterie způsobily
německému obyvatelstvu Sudet v budoucnu nesmírné utrpení končícím jejich vysídlením.
 
Němečtí nacionalisté utvořili v Chebu nacionální výbor a z německých vojáků vracejících se
z fronty ustanovili vojenské rady. Ustanovili zemskou vládu a do čela postavili Dr. Rudolfa
Landmanna von Auen a hlavním městem vyhlásili Liberec. Zde nutno podotknout, že Ašská vojenská
rada, navazující na tradici zdejšího dělnictva odmítla s Landmannem spolupráci. Tento útvar ale
nebyl schopen samostatného života. Jednak vznikl neoprávněně na území bývalé Koruny české a
v jejich historických hranicích a byl ekonomicky a komunikačně závislý na spolupráci s českým
vnitrozemím. Na domluvy pražské vlády odpovídali chebští Němci tvrdošíjným požadavkem
ustanovení samostatnosti Chebska. Bylo proto Chebsko v prosinci 1918 obsazeno jednotkami
plzeňského 35.pěšího plutu. Stalo se tak pokojně bez boje. Nacionální výbor byl rozpuštěn a vojenské
rady odzbrojeny. Hranice byly obsazeny 24.12 1918, takže i v naší obci se od tohoto dne uplatnila
československá svrchovanost.
 

 

 
  Hranice v období první republiky 1918 -1938.
             
 
Jak jsem se už zmínil, nebyl vznik Československé republiky nijak příznivě občany Hranic, přijat.
Naplno se to projevilo za 20 r. v tragických událostech r. 1938, které byly předzvěstí tentokrát druhé,
mnohem hroznější války.
 
Velká část dvacetileté existence předmnichovské republiky byla poznamenána permanentní
hospodářskou krizí, která dosáhla vrcholu v třicátých létech. Nezaměstnanost a bída negativně
ovlivňovala spokojenost širokých vrstev obyvatelstva, projevující se častými hladovými demonstracemi
a stávkami. Takováto situace projevovala se v celé Evropě a rovněž také v Sudetech. Republice
nepřátelské, německé nacionální živly využily této nespokojenosti k propagandě, že Češi chtějí Němce
vyhladovět. V tomto duchu zde probíhaly i tzv. slavnosti "Národních dnů" (Volkischer tage),
organizované hakenkreiclery, respektive jejich zájmovou organizací "Verband Volbport" pod
vedením Henleina. V Hranicích tuto činnost zaštítil místní tělocvičný spolek, který se zde stal kolébkou
celého henleinovského hnutí. Konrád Henlein byl ašským učitelem tělocviku. V r.1933, hned po
zmocnění se vlády Hitlerem v Německu, vyhlásil v Chebu program "Sudetendeutsche Heimatfront"
slovy: Volám Vás přes všechny strany a stavy ke spojení všeho sudetského Němectva a stavím se do
čela tohoto hnutí. Vyzval všechny Němce v Československu, aby odvrhly všechny stranické a třídní
rozpory a vytvořili jedno společenství ducha a krve. Zdůrazňoval: Hlavním nepřítelem sudetského
němectví není kapitalismus, ale Češi a marxisté, rozbíječi národní jednoty sudetoněmeckého kmene.
Tak se stalo, že jednak prostřednictvím slibů a někde i terorem za přitakávání českých fašistických
stran, se stala Henleinova strana, přejmenovaná v r. 1935 na Sudetendeutsche Partei, nejsilnější
stranou v československém parlamentu. Tolik tedy k charakteristice politického ovzduší v Sudetech a
tím i v našich Hranicích.
 
Německá menšina měla v ČSR dvě německé univerzity ( V Praze a Brně), dále vysoké učení
technické. V každém okrese měla německou reálku, nebo gymnasium a na každé vesnici a městě v
pohraničí německou obecnou školu. Měla svá vydavatelství německých knih, časopisů a novin.
V Sudetech byli vlastníky veškerého průmyslu, obchodu a živností němečtí občané. Měli v ČSR
parlamentu nejsilnější pol. stranu zastoupenou německými poslanci a přesto se cítili utlačovaní a
nesvobodní. Hlásali: Pokud mají Češi moc nás znásilňovat, dotud se budeme muset podrobovat
násilí. Otroctví skončí dnem, až tato moc selže. Tak psal karlovarský list Volkswille. Nositelé této ideje
začali trvale pracovat na její realizaci. Nejdříve prosazovali jen autonomii pohraničních oblastí; ale
po nástupu Hitlera usilovali o splynutí s jeho velkoněmeckou říší. Za podobné názory byli čeští
vlastenci po r. 1939 popravováni, anebo posíláni do koncentračních táborů. Touha Henleinových
stoupenců byla uskutečněna jen zradou našich spojenců, potupným mnichovským diktátem, který měl
zachovat mír, ale naopak způsobil vypuknutí druhé světové války. Tentokrát v ní přišlo o život 55
milionů lidí.
Život v Hranicích byl v těchto prvých dvaceti létech ČSR poznamenán stejným vývojem. Farská
kronika politické klima v naší obci příliš nekomentuje, ale zaznamenává chronologicky většinu
významnějších událostí v životě obce. Uvádím pochopitelně jen ty významnější:
O naprosté svobodě i v kulturním vyžití obyvatel Hranic svědčí celá řada kulturních akcí a
koncertů, které byly pravidelně pořádány a na kterých často hostovala řada hudebních souborů jak
domácích, tak hostujících.
1.1 1920 byly vysvěceny nové zvony na evangelickém kostele.
2.7.1920 bylo vysláno 60 dětí evangelického vyznání na zotavenou do Švýcarska.
Katolická fara vyslala 20 dětí na zotavenou do okolí Plzně.
16.7.1921 bylo provedeno prvé sčítání lidu v ČSR. V Hranicích bylo zjištěno 572 obydlených domů
s 1.118 byty, v nichž žilo 3.936 obyvatel. (1.818 mužů, 2.118 žen.)
18.11. 1921 zahájil Gustav Kraus vydávat opět deník "Rossbacher Zeitung."
31.5. 1924 rozezvučelo se v Hranicích první rádio.
13.12. 11924 uvedl Mudr. .J: Kamela ve své ordinaci do provozu rentgenový přístroj.
18.1. 1925 zakoupili místní hasiči motorovou stříkačku.
25.5. 1925 bylo v pastvinském rybníku otevřeno veřejné koupaliště.
10.1. 1925 uspořádali státní zaměstnanci, celníci, četníci, zaměstnanci pošty a dráhy svůj první český
ples v hotelu Küss, (dnešní Beseda).
21.1. 1927 byl otevřen starobinec v Růžovém údolí, který byl pořízen z pozůstalosti továrníka Geipela
v Aši. Tento továrník po své smrti odkázal 200. 000 Kčs na postavení starobince pro tkalce v Hranicích
a v Hazlově. Na památku padlých v první světové válce byly odhaleny památníky :
V Trojmezí 3.6.1927, v Hranicích 10.10. 1928, v Pastvinách 14.9. 1929.
 
Do této doby existovaly již v Hranicích a v Trojmezí památníky padlých z r. 1866. V Hranicích byl
odhalen 15.8. 1893 se jmény šesti padlých a nacházel se vpravo vedle vchodu do evangelického
kostela, a v Trojmezí, který byl odhalen 3.8. 1892 (vůbec první památník padlých na Ašsku), nese
jména Johann Ritter, Johann Fuchs, a nachází se vedle památníku padlých z 1 světové války.
 
2.5. 1928 vyšlo prvé číslo nového hranického deníku "Neuer Rossbacher Zeitung"
7.6..1928 byla otevřena první průmyslová výstava výrobků Hranic.
28.6. 1928 byla zahájena samostatná zemědělská výstava.
18.11. 1928 byla předána do užívání stavba nové požární zbrojnice.
 
Tělocviční spolek, který se stal nejhorlivějším propagátorem Henleinova hnutí, neměl dosud svou
budovu a tělocvičnu. Svá veřejná cvičení pořádal na hřišti v prostoru dnešní výrobní haly fa. A +S
Elektrik.
Budova tělocvičny, dnešní sokolovny, byla za značné podpory hranických fabrikantů dokončena a
slavnostně vysvěcena 23.6. 1933. Slavnostní otevření provedl sám Henlein.
 
Dokladem o poměrně dobré ekonomické situaci občanů Hranic byla skutečnost, že od r. 1921 do r.
1933 bylo zde postaveno 166 nových domů a založeny nové silniční trasy do Pastvin a Trojmezí. Do r.
1930 nebylo v Hranicích takřka nezaměstnaných. Od r. 1933, kdy vypukla naplno světová krize, se
situace rapidně zhoršila. V květnu 1933 bylo v naší obci již 1.100 občanů bez práce. To byla
pochopitelně živná půda pro sílící Henleinovské hnutí a podvratnou činnost za odtržení Ašska a
celých Sudet od ČSR. Situace se vyhrotila v tragickém r. 1938. O událostech v Hranicích tohoto
posledního roku existence ČSR svědčí nejlépe zápisy z kroniky tělocvičného spolku a zprávy, které
přinášely místní noviny.
 
Cituji jen ty, které nejvýstižněji charakterizují politickou atmosféru tohoto období:
 
21.1. 1938 Učitel tělocviku Zeidler uprchl přes hranice. Česká policie ho chtěla zatknout. Při
odvádění se mu podařilo utéct přes plot tělocvičny. Nezadržel ho ani výstřel, který byl za ním vypálen.
Zeidler je fanatický bojovník za svůj lid.....
 
24.3. 1938 pol.strany: Svaz zemědělců, Živnostenská strana, Německá křesťansko-sociální strana se
rozpustily a vstoupily do SDP.
 
1.5. 1938 Tělocvičný spolek se poprvé zúčastnil májových oslav v Aši v tělocvičném úboru. Z Hranic
bylo 1.500 účastníků. Sudetské němectví je navzdory největší sociální nouzi jednotné jako nikdy.
 
5.5. 1938 Předvečer 40. narozenin Konráda Henleina. VAši se koná velká politická manifestace.
Cvičenci z Hranic v počtu 280 osob přišli s hudbou a praporem. V Aši proběhlo defilé několika tisíc
účastníků, nadšení je převeliké. Češi vidí plody své utlačovatelské politiky a nemohou již změnit běh
událostí.
 
20. na 21.5. 1938 ve 2,30 hodin vyhlášen noční poplach Dostavilo se nás během hodiny 150.
V důsledku české mobilizace panuje i mezi zdejšími Cechy neklid.Musíme být připraveni. Další noc se
zavádí pochůzková a strážní služba.
 
Na vysvětlenou, o co vlastně tuto noc šlo?
Na neděli 22.5. byly v pohraničí vypsány volby do obecních zastupitelstvech. Pod neutuchající palbou
henleinovské propagandy dostaly charakterplebiscitu. Heslo " Es kommt der Tag" mělo dojít svého
naplnění. Pohraničím šel jeden hlas. " V den voleb přijde Hitler ". Zpravodajská služba ČSR armády
skutečně zjistila pohyb německých vojsk směrem k CSR hranicím. K ostraze hranic bylo proto z 20. na
21. 5. povoláno několik ročníků československých záložníků. V Chebu v hostinci na náměstí probíhala
až do půlnoci bouřlivá schůze henleinovců. Štvalo se tam proti republice a otevřeně mluvilo o plánech
na její rozbití. Po půlnoci nasedli dva účastníci této provokační schůze za halasného provolávání"
Heil Hitler" na motocykl a ujížděli k Františkovým Lázním. Na tzv. Zlatém vrchu, poblíž kasáren se je
pokusili zastavit inspektor civilní stráže Alois Kriegel a štábní strážmistr František Koranda.
Plnili rozkaz nikoho z města nepropustit. Motocyklisté na výzvu "STŮJ"
reagovali zvýšením rychlosti. Koranda sotva uskočil. Použil služební zbraň Po výstřelu byl Georg
Hofman z Koušova mrtev a jeho SDP kamarád Niklas Böhm z Horních Loman zemřel po převezení
do nedalekých kasáren. Po tomto incidentu spustily říšskoněmecký rozhlas a tisk bubnovou palbu lží a
útoků. Německý tisk psalo mučednících nacionálně socialistických idejí Tehdejší říšskoněmecký
ministr Ribentrop prohlásil, že Německo nehodlá trpně přihlížet, jak den co den je méněcennou českou
národností prolévána na nedaleké hranici krev bezbranných sudetoněmeckých soukmenovců.
Den pohřbu byl ve znamení protičeskoslovenské manifestace. V závodech se nepracovalo, byly
zavřeny všechny obchody, zvonily zvony všech kostelů a němečtí občané Sudet s obnaženými hlavami
vzdávali poctu padlým mučedníkům. Tak psaly německé noviny.
 
12.6. 1938. Obecní volby v Hranicích SDP získala 22 mandátů z 30. V Sudetech volilo 91 %
voličů SDP. Z přiložené fotokopie hranických novin o výsledku voleb je patrné, že jedině soc.
demokraté a komunisté nepodlehli všeobecnému nátlaku a odvážně volili své strany a nepřeběhli do
řad SDP. Na prvního máje tohoto roku manifestovalo na 800 antifašistů a komunistů svou věrnost
republice.
 
Na této manifestaci mluvil tehdejší krajský tajemník KSČ, poslanec Rudolf Appelt Prohlásil, že
komunisté jsou vzorem proletářské věrnosti a obětavosti, že její řady neprořídly žádnými přeběhlíky,
poněvadž mezi nimi není přeběhlíků
 
Z dalších záznamů tělocvičné kroniky :
21.6. 1938. letní slavnost. Účast je větší než loni. V průvodu je na tisíc lidí a skoro tolik dalších
přihlíží. Ohně na "Ebmathu" zapálili naši mladíci, kteří v květnu nenarukovali, ale ušli za hranice.
V Reichu byli vřele přijati, mají velké zásluhy a čekají až bude domovina osvobozena.
Kronika se pochopitelně nezmiňuje o akci, kterou při této příležitosti zorganizovali místní komunisté a
to vyvěšení rudé vlajky na nejvyšší strom, modřín, za dnešní budovou Městského úřadu, která byly
odstraněna až druhý den pomocí hasičů.
25. 7. 1938 Herman Geipel přebírá úřad starosty od marxistů.
14.8. 1938 Okresní slavnost v Hranicích za přítomnosti celého pol. vedení okresu. Účast je
mimořádně velká. 2.300 občanů zúčastňuje se slavnostního pochodu. Cizích je na 4.000.
Rovněž i při této příležitosti upozornili na sebe místní komunisté, že názory mnohých hranických
občanů nejsou tak jednotné jak se snaží henleinovci svými srazy prokázat. Vyvěsili na st. hranici na
nejvyšším stromě transparent s nápisem.. Pryč s Hitlerem, svobodu Thälmanovi . Kmen stromu natřeli
dehtem a omotali ostnatým drátem, takže transparent nešel odstranit a strom musel být druhý den
poražen. Říšskoněmecká vláda za tuto akci protestovala u našeho ministra zahraničí. Obě akce
provedli Willi Rohleder a Gustav Zapf z Pastvin.
 
W. Rohleder byl za rok v březnu 1939 ve věku 31 r. za tuto akci v koncentračním táboře v Dachau
umučen. Ani při mučení ale neprozradil své spolupracovníky.
 
4.9. 1938 Starosta Herman Geipel po krátké době své služby zemřel. Účast na pohřbu byla veliké.
21.9.1938. 10,30 večer - houkají sirény, zvoní zvony, obyvatelstvo je v ulicích, všude prapory
s hákovým křížem, zní německá hymna. Čeští četníci a finančníci byli odzbrojeni a s kolaboranty
dopraveni do Německa. Všechny úřady jsou obsazeny, SDP zajišťuje pořádek Jsme svobodni.
Nepřátelské fronta je u Hazlova. Osvobodili jsme se, ale Češi uvnitř země nelidsky řádí.
 
V této době byly v Hranicích dvě celnice, Na Krásňanech (dnešní domov důchodců) a na Ebmathu.
Sloužilo v nich celkem 11 celníků.
 
Četníků, kteří sloužili v Hranicích,bylo šest. Tedy celá ozbrojená složka
V Hranicích byla v těchto pohnutých dnech pouze 17 mužů vyzbrojených jen puškami a několika
bednami ručních granátů. Mnozí byli ženatí a jejich rodiny s nimi žily v Hranicích. Měli zákaz střílet a
byli v tento kritický den bez spojení s vojenskou posádkou, která byla až v Chebu. Tak zvaní
" ordneři ", příslušníci "Freikopsu ", vyzbrojení v Německu, přijeli v tento kritický den 21. září
nákladními auty a vyhrožovali represí na rodinných příslušnících. Obsadili obě celnice a těchto
několik mužů bez boje zajali
Podle pozdější výpovědi poslance SDP Schreibera, byli vedeni důstojníky SS a měli k disposici 200
pušek Zajaté celníky spolu s českými železničáři a poštmistrem internovali na sportovním stadionu
v Plavně. Museli tam být chráněni před obyvateli Plavna, kteří po nich plivali a zpracováni místním
tiskem a rozhlasem v nich viděli jen vrahy.
 
Zápis v kronice těl. spolku dále uvádí:
30.9. 1938 Velký táborák na Ebmathu. Všechny české dreky, obrazy prezidenta, helmy četníků, české a
rudé vlajky jsou za přítomnosti všeho obyvatelstva a školní mládeže spáleny. Družstevní obchod a
dělnický dům jsou pod dohledem .Předáci komunistů byli pozatýkáni.
 
A tak naše městečko a celé Ašsko se zapsalo do dějin další raritou, a to tím, že bylo teroristicky
obsazeno bojůvkami SDP devět dní před přijetím mnichovského diktátu a násilného odstoupení Sudet
Německem Tato provokace proti celistvosti československého
státu byla nesporně předem dobře připravena na nejvyšších
místech v Německu a měla demonstrovat před světem touhu obyvatelstva celých Sudet o splynutí
s Německou říší. O připravenosti této akce svědčí mimo jiné i datum poštovního razítka z Aše 21.září
1938 s příslušným nápisem.
 
Německá publikace vydaná po okupaci Československa u snímku Aše uvádí.. Zde stála
tělovýchovná škola Konráda Henleina . Aš se stala výchozím bodem sudetoněmeckého hnutí. Na
podzim 1938, ještě před mnichovským rozhodnutím, obsadily oddíly sudetoněmeckého "Freikopsu"
Ašsko, aby je ochránily proti českému vojsku.
 
Další zápis 3.10. 1938 - Vstup německých vojsk do Hranic. Motorizovaný oddíl SS pod velením
obergrupenführera Seppa Dietricha,velitele osobní standarty Adolfa Hitlera projela naším rodným
městem.
 
Dopoledne byl Führer v Aši, odpoledne v Chebu. Říše převzala státní moc.
 
Telegrafické žádosti, obecního zastupitelstva, aby Hitler vstoupil do Ašska přes Hranice, nebylo
vyhověno.
Po obsazení Ašska bylo zavlečeno do Německa na 400 německých komunistů, z nichž většina
skončila v koncentračních táborech. Henleinovci jim nezapomněli dlouholetý boj proti fašismu a
věrnost republice. Ještě před obsazením Ašska "Freikopsem" odešlo několik komunistických rodin do
českého vnitrozemí,aby byli ochráněni před řáděním henleinovců. Usadili se převážně na
Rokycansku.
 

 

 

Řízení a správa obce.
 

Až do roku 1850 řídila záležitosti obce šlechta ( Zedtwitzové) prostřednictvím jmenovaných
soudců. Velkými pomocníky jim byli místní faráři zdejšího evangelického kostela, které šlechta rovněž
jmenovala. Jedinou částečnou samosprávou, ovšem opět podle pravidel vydaných šlechtou, byla
cechovní zřízení, jak již bylo popsáno.
Teprve po zrušení šlechtických privilegií císařovnou Marií Terezií, byla obec řízena volenou
samosprávou.
Volba prvního starosty uskutečnila se v naší obci 17. 10. 1850 a stal se jím Johann Seifert. Pod
správu Hranic spadaly tehdy rovněž obce Trojmezí a Pastviny, které vlastní samosprávu neměly.
Studánka byla tehdy spravována Podhradím. Obec Pastviny se později rovněž osamostatnila.
 
                    Jednotliví představitelé obce do roku 2002 byli: