výběr z Historicko turistického průvodce č.15  z  r.2000 vyd.nakladatelstvímČeského lesa

Trojmezí (Gottmannsgrün)

Trojmezí je ves s nepravidelnou a rozptýlenou zástavbou vzdálená 2 km od
Hraníc. V tomto typu osídlení není vytvořena náves a za centrum obce v tomto
případě považujeme místo, kde byla výstavná budova školy s parčíkem, uvnitř
kterého byly umístěny dva památníky padlým. Vesnický katastr je druhý největší
v popisovaném území, zaujímá plochu 722 ha (největší podhradský 995 ha). Před
100 léty zde ve 141 usedlostech žilo 942 obyvatel. Mezi válkami nedošlo k 
podstatnému poklesu. Hrozivá situace nastala po 2.světové válce, kdy téměř všichni
obyvatelé byli odsunuti a noví dosídlenci, kterých bylo stejně málo, neměli zájem
osídlit opuštěné domy na náhorní planině a žít v drsném podnebí ve výšce přes
600 m n. m. daleko od civilizace. I těch několik odvážných rodin, které se rozhodly
v Trojmezí obdělávat půdu, bylo v roce 1951 donuceno odejít a uvolnit prostor pro
nově zřizované zakázané a hraniční pásmo, které zabralo polovinu katastru.
Dřívější osídlení bylo soustředěno v těchto vsích: Gottmannsgrün, Unter
Gottmannsgrün a Ziegenrück. Dále patřily do obce vísky: Mäcklovy Domky,
Rittrovy Domky, Kaiserhammer, Neustadt a Schwammenbach. Další lidé žili na 
šesti samotách a v 5 mlýnech. Dříve zde pracoval též jeden hamer a koncem 19.
století i drátovna a barevna textilu.
Trojmezí bylo pravděpodobně osídleno již ve 12. století a po nějaké době opuštěno. 
V roce 1356 je jmenováno v kupní smlouvě Neubergů jako pustina. V lesních 
listech z roku 1555 je jmenováno Trojmezí a Horní Hamer na Rokytnici, který
teprve později dostal své jméno po některém pozdějším majiteli - Kaiserhammer.
V okolí Hamru se zřejmě v 16. a 17 století těžila železná ruda Nasvědčuje tomu
jednak pojmenování cesty z německého Popslreuthu - Železná cesta - a ve vzdálenosti 
2 - 3 km severně pozůstatky po těžební činnosti. Podle strusky nalezené
v blízkosti hamru někteří badatelé předpokládají, že zde bylo v nízkých pecích 
taveno železo, které zkujňoval trojmezský hamr Po zdokonalení tavícího procesu
v cizině a po vyčerpání dřeva v okolí bylo výhodnější surové železo dovážet.
V hamru se z něho vyrábělo nářadí, ale po krátké době zanikl. Na mapě z roku
1716 již hamr zakreslen není, i když v jiných obcích ano. Na místě kovárny vznikl 
mlýn a v 19 století nad nim proti proudu Rokytnice šest dalších mlýnů.
Na katastrálním území vsi se chovalo velké stádo hovězího dobytka, který byl
ustájen ve chlévech při usedlostech v typickém ašském venkovském domě nebo
na statcích, které na rozdíl od chebského statku měly dvůr zastavěný jen ze tří
stran. K obytnému domu byla přistavena v pravém úhlu druhá stáj pro koně, na
niž navazovala kolna. Naproti přes dvůr stála patrová stodola z prken, která 
sloužila pro uskladnění krmiva a steliva. Ze strany dvora byla přístupná širokými 
vraty. Do patra často vedla nájezdová rampa, která usnadňovala manipulaci s náklady.
Větší část obyvatel se živila domácím tkaním. Tkalcovský stav, snovadlo a soukací 
kolovrat měli ve světnici v domech, které se odlišovaly od ustáleného typu
obydlí pouze v tom, že okna nebyla umístěna symetricky, ale dvě okna v rohu stavení 
byla posunuta k sobě a často byla větší než ostatní okna To tkalcům zajišťovalo 
dostatek světla.Přízi odebírali od faktorů nebo nakupovali v nejbližší prádelně. 
Barvení jim zajišťovala místní barevna.
Před zavedením elektrického osvětlení docházelo v Trojmezí k častým požárům, 
při největších v letech 1720, 1855 a 1871, vyhořely celé skupiny domů.
Jednotlivé domy hořely v letech 1859, 1882, 1886, 1889,1890 a 1891. Hasičský
sbor, který měl v době založení 33 členů, byl od roku 1882 intenzivně cvičen a do
deseti let snížil riziko požárů. Po roce 1892 již žádný dům nevyhořel.
Výuka školních dětí byla v Trojmezí ztížena tím, že obydlí byla rozptýlena na
velkém prostoru a drsné klimatické podmínky ztěžovaly dětem cestu do školy.
Přesto výuka probíhala od konce 18 století v putovních školách. Ve 2 polovině
19. století se škola přestěhovala do nájemního domu a od roku 1903 do nové 
moderní školy s hřištěm a zahradou V té době bylo zapsáno ve třech třídách 136 dětí.
Trojmezští občané se sdružovali před koncem 19. století v pěti spolcích a peníze 
utráceli v pěti hostincích a dvou vinárnách.
Při sčítání lidu na konci 20. století bylo v Trojmezí napočítáno jen 6 obydlených
domů a 31 obyvatel. Mezi 12 chalupami je jen 1 domek, který zastupuje nejrozší-
řenější typ trojmezského domku. Dům čp. 2, podle popisného čísla nejstarší, je
hrázděný a omítnutý se zakrytým hrázděným štítem. Zbývající domky jsou již
z cihlového zdiva. Z ostatních domů jsou v terénu patrné jen základy. U statků,
kde stály velkoprostorové dřevěné stodoly, které byly rozebrány na palivové dřevo, 
zůstaly jen nájezdové rampy. V terénu jsou viditelné částečně zasypané stud-
ny. Stavení, která přiléhala ke skalnatým svahům, měla přivedenou vodu z hori-
zontálních štol ze skály za domem. Dnes jsou tyto prostory zimovištěm netopýrů.
Z hamru a mlýnů se zachovaly náhony. U náhonu k poslednímu mlýnu Huberta
Jakoba s můstkem pro spojení do Prexu stojí smírčí kříž. Po odstraněném objektu 
posledního mlýna zůstal mlýnský kámen a jímací štola s hrázkou, ze které byla 
odebírána pitná voda.
Před bývalou školou v pietně upraveném parčíku stojí památník padlým v prusko
-rakouské válce (r 1866). Vedle něho památník padlým občanům Trojmezí
v 1 světové válce, odhalený ve dvacátých letech.
Z doby nedávno minulé se zachovala budova roty pohraniční stráže, kterou využívá 
městský úřad v Hranicích a opuštěná hospoda, která byla velmi navštěvovaná v 
době, kdy přes hranici průvodci ukazovali turistům Německo.
Trojmezím vede červeně značená turistická cesta z Chebu pres Aš a Hranice
do Trojmezí k hraničnímu kameni 1/1

Pastviny (Friedersreuth)

Pastviny leží 4 km jihozápadně od Hranic na nezalesněné planině ve výši asi
610 m n. m. Podle staré pověsti si obyvatelé této části Hranicka usnadňovali život 
loupežemi v okolí a zejména na středověké cestě do Saska. Zakročilo proti
nim vojsko Fridricha I. v roce 1159 a část jeho mužů v kraji zůstala. Místo, kde se
usadili, pojmenovali Friedersreuth - volně přeloženo Friedrichova mýtina. Po válce 
dostala tato osada český název Pastviny. Nejstarší známá zmínka
o Pastvinách pochází z roku 1413. Jedná se o smlouvu Konráda Neuberga
s Jindřichem Zedtwitzem. Praví se v ní, že roku 1413 na den sv. Víta prodal
Konrád z Neubergu Jindřichu Zedtwitzovi vše, co v osadě Hranice, Trojmezí
a Pastvinách má. Tímto prodejem byly Pastviny i ostatní osady Hranicka spojeny
s rodem Zedtwitzů na příštích 400 let.
Koncem 19. století žilo v Pastvinách ve 132 domech 856 obyvatel. V té době
se čistě zemědělská obec, v níž stály tří mlýny, industriovala. Část populace 
pracovala v přádelně ve Studánce a mnoho rodin se zabývalo domácím tkaním
V období mezí válkami již žilo v obci 921 obyvatel a stálo zde 162 domů. Důsledky
2. světové války (odsun německého obyvatelstva a zřízení hraničního pásma)
znamenaly vylidnění vesnice. Dnes žije v Pastvinách v 7 domech a 12 chalupách
16 obyvatel.
Tvrdý, ale poklidný život obyvatel narušila v 18 století okupace Pastvin pruským 
vojskem, provázená drancováním. Škody způsobené Prusy byly větši než
škody za třicetileté války, za níž hlavní válčiště stálo stranou Pastvin a průtahy 
vojsk působily škody ve větších místech - Hranicích, Aši a Chebu. Zachoval se zápis
s vyčíslením škod pastvinských hospodářů, kde je uvedeno 296 zlatých mimo
hodnoty sena, ovsa a slámy.
V 19. století se život v Pastvinách konsolidoval. Ve čtyřech hostincích vyvíjelo
činnost šest spolků. Roku 1856 sbor dobrovolných hasičů registroval 60 členů.
První školy se zakládaly při kostelech, proto pastvinské děti, pokud měli rodiče
zájem, docházely do školy v Hranicích. V 18. století, na základě tereziánských 
reforem, zahájili v Pastvinách vypučování v zimní škole. Učilo se od listopadu do
března nebo dubna, podle počasí a potřeby dětské práce v hospodářství.
Celoroční vyučováni probíhalo až od roku 1823 v pronajatém staveni. Koncem
století navštěvovalo pastvinskou dvoutřídní školu 133 děti. Pro ně byla postavena 
nová škola za 15 000 zlatých, která byla otevřena roku 1893.
Osud obyvatel za 1. světové války a Československé republiky se nijak nelišil
od osudů spoluobčanů Ašska. Na bojištích padlo 42 mužů z Pastvin. Jejich jména 
připomíná památník z roku 1929. Oběti 2. světové války po odsunu německých
obyvatel zůstaly anonymní.
Hraničnímu režimu podlehlo 143 budov. Školu z roku 1893 obsadila pohraniční 
stráž V roce 1962 byla odstraněna i ona a na jejím místě byla postavena no-
vá kasárna a několik finských domků pro vojáky z povolánÍ. V areálu stojí pomníček 
padlým pohraničníkům.
Celkem 19 domků a chalup, které se zachovaly, jsou vesměs novějšího původu. 
Zachovala se ale hrázděná stavba s výplní hliněných "buchet" v poloze
U Ludvíka. Je využívána jako seník mysliveckou společnosti. Na objekt byl vydán
demoliční výměr, dům byl vyřazen z evidence, ale zachován. Dnes je v troskách.
V poloze Smolnice, pod kótou 607,4 jižně na vrstevnici 590 m, jsou střelecké
okopy, kulometné hnízdo a okop pro tank ve věžovém postaveni z doby karibské
krize roku 1962.
Pastvinami nevede turistická cesta. Nejblíže je k červeně značené stezce
u rybníka Nový ve Studánce (2 km)


Olejárna (Bahnelmühle)
 
 
Na katastru Hranic v poloze Na dole, asi 2 km jihozápadně od města se na-
 chází zbytek náhonu, kamenný vantrok a zčásti rozebraná vodní komora lisovny
 lněného oleje. Náležela k jednomu ze sedmi hranických mlýnů s prastarou tradi-
 cí, která sahá až do 12. století. Patřil rodině Knöckelů a býval označován jako
 Bahnelmühle. Mlýn stál pod hrází rybníka Dolišky a v padesátých letech byl str-
 žen. Jeho základy jsou zasypány odpadovým sklem z hranické sklárny.

Studánka (Thonbrunn)

Studánka lež! 3 km jižně od Hranic pod severozápadním svahem
Studáneckého vrchu (696,7 m n. m.), v místě pojmenovaném Kotlina. V roce 1392
je zapsána v chebské knize daní, ale roku 1413 ji prodal Konrád z Neubergu
Jindřichu Zedtwitzovi jako pustinu. Za sporů Zedtwitzů s Chebem v 15. století 
byla zničena a teprve v 16. století zcela obnovena. Ve vsi existovalo panské sídlo,
o kterém chybí písemné zprávy. Do roku 1981 ležel nedaleko staré cesty do
Hranic a Aše okrouhlý ostrůvek o průměru 11 - 12 m, vystupující více než 1 m nad
úroveň terénu. Kolem ostrůvku, na kterém nebyly nalezeny pozůstatky zdiva, se
rozkládal zavodněný příkop, široký 6 - 7 m. Tvrziště zaniklo při melioraci okolních
pozemků
Na konci minulého století zde žilo ve 100 domech 731 obyvatel. Mezi válkami
získala Studánka samostatnost a stala se obcí Dříve podléhala jako místní část
Podhradí, od roku 1975 byla připojena k Hranicím. V té době již klesl počet 
obyvatelstva z 873 na 366 (počet 140 domů se snížil na 87), v současnosti má
Studánka 349 obyvatel a 54 domů.
Roku 1826 zřídil J Künzel v mlýně, který zakoupil, prádelnu poháněnou vodní
silou, kterou nahradil roku 1830 parním strojem, prvním na Ašsku. prádelna se
stala v krátké době největší v okolí a zaměstnávala ve Studánce všechny volné
pracovní sIly. Künzlovi dědicové postrádali jeho podnikatelské schopnosti a 
továrna šla roku 1873 do konkursu. V roce 1880 zahájil nový majitel znovu výrobu.
Od roku 1913 rozšířil další vlastník Kryštof Fischer výrobní program o výrobu 
vigoněk. Po 2. světové válce byla prádelna několikrát modernizována a přešla na
zpracování chemických materiálů. Roku 1997 přesunul nový vlastník výrobu
i stroje do Liberce a budovy opustil.
Více než 100 let dobré pracovní příležitosti znamenalo pro Studánku mnoho
Tradiční venkovské domy byry přestavovány, nové jíž byly stavěny z cihel. Ve 
vesnici byly otevřeny čtyři hostince, při kterých se sdružovali členové místních 
spolků.
Škola byla založena ve Studánce roku 1760 jako putovní a vyučovalo se podobně 
jako jinde na venkově pouze pres zimu. Roku 1866 nechala obec upravit
pro školu zakoupený domek a v roce 1880 postavila novou budovu se dvěma třídami. 
Ta ale v krátké době přestala vyhovovat, obec se osamostatnila a pro své
děti postavila na svou dobu moderní budovu se zvoničkou na střeše a s hřištěm.
Školu slavnostně otevřeli roku 1892 pro 95 žáků. Obě budovy se zachovaly do naší 
doby.
Občané Studánky zažili ve 2 polovině 19. století několik velkých požárů, při
kterých lehlo popelem 11 usedlosti. Kuriózní při tom bylo, že Studánka byla jediná 
obec v okolí, kde nebyl založen hasičský sbor Až v šedesátých letech založené 
hasičské družstvo chybu napravilo, ale nemělo už příležitost svou připravenost
prokázat. Věnovali se tudíž tzv. požárnímu sportu, v kterém se několikrát probo-
jovali do celostátní soutěže.
Ve Studánce končí u přírodního koupaliště na rybníku Nový modře značená tu-
ristická stezka z Hazlova. Stejným místem prochází dálková trasa červená, 
končící v Trojmezí u hraničního kamene 1/1.

Újezd (Mähring)

Vesnice Újezd stála asi 7 km severozápadně od Aše. Prostírala se na neza-
lesněném jihozápadním svahu Pekla (618 m) a Smrkovce (683,3 mj. Údolí Újez-
du uzavírá Mlýnský vrch (602,4 m) a Štítarský vrch (716 m) a mezi nimi protéká
Újezdský potok. První písemná zpráva o Újezdu pochází z roku 1331, ale rok za-
loženi můžeme posunout o 30 - 50 let hlouběji do minulosti. V nejstarší listině by-
la ves jmenována jako součást majetku Neubergů, osvobozeného od dani a dá-
vek vybíraných Chebem. Můžeme i předpokládat, že zakladatelé obce byli
Neubergové. Veškeré jejich majetky přešly kolem roku 1400 do rukou rodu
Zedtwitzů. Obec s jedním mlýnem byla čistě zemědělská, zabývala se chovem
dobytka a těžbou dřeva.
Na konci 19 století žilo v Újezdě 282 obyvatel a stálo zde 45 domů. Mezi vál-
kami se osídleni snížilo na 40 domů se 190 obyvateli. Odsunem původních oby-
vatel se vesnice vylidnila a nebyla již osídlena Domovní fond byl při úpravě hra-
ničního režimu beze zbytku odstraněn. Při sčítání lidu v roce 1970 a 1990 již obec
úředně neexistovala.
Většina domů odpovídala ašskému typu venkovského domu Stavení několika
statků, mlýna a hostince mělo bedněné hrázděné patro. Dvůr tvořila stáj s kolnou
a prkenná stodola s polopatrem.
Školní vyučování se prosadilo v Újezdě až na přelomu 18 a 19 století. Putovní
škola přežívala až do roku 1839. V pronajaté budově již celoročně vyučoval apro-
bovaný učitel. Nové školní budovy se děti dočkaly až roku 1928.
Uprostřed bývalé obce, v zamokřené louce blízko pramene Újezdského poto-
ka, ukrývá hustá spleť stromů oválný příkop, široký 6 - 8 m, uprostřed s ostrův-
kem, na němž stála srubová tvrz. V amatérských sondách na místě předpokláda-
né podezdívky srubu se našly hrubě opracované kameny. Z vnějšího valu, obvy-
klého u tohoto typu tvrze, zůstal již jen nepatrný zbytek. Původní podobu tvrze za-
chytila fotografie z roku 1930, kdy tvrziště nebylo zarostlé náletem.
Obranná stavba sloužila ke správě a ochraně majetku Neubergů. Dobu zániku
určit neumíme. Předpokládáme, že se tak stalo v souvislosti s přechodem majet-
ku na Zedtwitze a se změnou způsobu hospodaření.
Tvrziště v Újezdě je na Ašsku nejzachovalejší, protože péčí pracovníků cheb-
ského muzea nebylo zahrnuto do plánu melioraci a nestihl je osud tvrziště ve
Studánce. Od dalších pokusů hledačů pokladů objekt rozkopat jej uchránil hra-
nační režim a naprostá nedostupnost civilním osobám.
Před rokem 1970 ašský státní statek ustájil v Újezdě dobytek. Nově postavená
hala v sobě skrývala úkryt pro kulomet. Obsluha stáje dojížděla do Újezdu denně.
V roce 1992 byla budova opuštěna a pomalu chátrá.
Do naší doby se zachoval opuštěný hřbitov s rozkotanými hroby a památník
padlým občanům Újezdu se 17 jmény. Pomník byl nalezen zborcený a zarostlý
náletem na původním místě, pracovníky Muzea Aš byl opraven a na stejném mís-
tě postaven. V poloze Dolina na státní hranici stojí kamenný hranol. Na temeni
rysky vyznačují směr státní hranice, na boku jsou písmena A D a letopočet 1740.
V soustavě hraničníků zastupuje číslo 10/7.
Do katastrálního území Újezdu zasahuje prameniště Lužního potoka a část plo-
chy Národní přírodní památky Lužní potok. Popisovaným prostorem neprochází
žádná turistická cesta.

Smrčina (Sorg)

Ves Smrčina ležela u západní hranice katastru Podhradí, 3 km severně od Aše
a necelé 2 km od Podhradí. Osadu tvořil poplužní dvůr s několika usedlostmi, mlý-
nem a zámkem. V roce 1930 žilo v 5 domech 36 osob a ve mlýně 13. V pováleč-
ných lexikonech již osada není uváděna.
Osada byla založena pravděpodobně ve 13 století. Roku 1290 ji držel Otto
Machwitz z Vogtlandu, poté se dostala do majetku Neubergů, od roku 1400 pak
Zedtwitzů. Když roku 1875 zemřel bez potomků poslední držitel této větve
Zedtwitzů František Filip Herman, přešel jeho podíl znovu na tzv. novozámeckou
větev. Nový majitel Karel Ludvik prodal statek svému příbuznému Vilému
Fischerovi
Mezi léty 1689 - 1692 postavili za Karla Josefa Zedtwitze v poplužním dvoře vý-
stavnější budovu, používanou zpočátku k sezónním pobytům. Zámek byl vybu-
dován převážně ze dřeva v zahradě obehnané kamennou zdí. Podle staré foto-
grafie šlo o jednoduchou patrovou budovu, jejíž přízemí bylo zděné a patro hráz-
děné Objekt kryla valbová střecha s vikýři. Na počátku 20 století proběhla pře-
stavba na honosnější sídlo. Budova dostala zděné patro kryté střechou s věžič-
kou. Do zahrady bylo průčelí členěno třemi rizality s balkonem ve středu Vnitřní
prostory byly obloženy dřevěným táflováním, část sloužila jako kancelář a rodin-
ný archiv.
Po roce 1945 budovu využíval státní statek, který zde měl sídlo správy statku
a závodní jídelnu pro zaměstnance Zámek nebyl udržován a v šedesátých letech
pro havarijní stav stržen. Na jeho místě se dnes nachází silážní jáma.

 


Štítary (Schildern)

Jen několik domů zbývá ze vsi položené 3 km severozápadně od Aše podél sil-
nice do zaniklé vsi Újezd. Do roku 1975 samostatná obec, toho roku připojena
k Aši a od roku 1990 začleněna do obce Krásná. Dřívější obec tvořily tři vsi: Ští-
tary (23 domů), Angerlein (11 domů) a Štítarský vrch (11 domů). Se samotou
Farnhaus s jedním domem v obci stálo 46 domů s 211 obyvateli. Poslední dvě vsi
po válce zanikly. Při sčítáni lidu v roce 1970 nebyly zapsány žádné domy ani oby-
vatelé. Později bylo několik domů prodáno k obýváni nebo jako chalupy. Poslední
stav k roku 1990 je 38 obyvatel, 4 domy a 10 chalup
Nejstarší zmínka je z výčtu majetku Neubergů z roku 1342 Další je z roku
1555, kdy zemřel Jan Zedtwitz a jeho manželka vstoupila do sporu o dědictví
s Janovým bratrem Jindřichem. Spor vyřešil lenní list Jindřicha z Plavna, kterým po'
tvrdil hrad a ves Podhradí, městečko Aš s dvěma mlýny, Vernéřov, Krásnou,
Hranice s hamrem na Rokytnici, Kopaniny, Doubravu, Mokřiny, Angerlein, Štítary,
Újezd, Trojmezí, Studánku a Elfhausen jako české korunní léno.
Nedostatečné osídleni po válce zjednodušilo budováni ženijní-technického za-
bezpečeni statní hranice - pověstné železné opony. Spočívala v orném pásu pro
zachyceni stop a drátěného zátarasu s protitankovými ježky. K pozorováni byly
určeny věže a na místech s dalekým výhledem byly vybudovány podzemní
bunkry s pancéřovými střílnami, určené pro kulomety.
Na katastru Štítar se do dnešní doby mimo několika chalup zachoval opuštěný
areál roty pohraniční stráže a dvoupodlažní budova vodárny města Aše s čerpa-
cím objektem z roku 1903.

Kamenná (Steinpöhl)

Kamenná je vesnice katastru Krásná 3 km severně od Aše Vždy byla součás-
ti panství spravovaného z hradu v Podhradí Rozkládala se na březích potoka
Widembach, který pramení v Černém Luhu, napájí 4 rybníky a byl hlavním vod-
nim zdrojem Jägerovy barevny. Osada byla založena před rokem 1612.
V roce 1930 obývalo 110 lidi 18 domů Správou byla Kamenná zařazena do ob-
ce Podhradí, po 2 světové válce do společné obce Kopaniny, Podhradí
a Doubrava. Od roku 1975 společně s obcí Kopaniny (s Podhradím a Doubravou)
do Aše Po roce 1990 je součástí obce Krásná. V současnosti žije v Kamenné 51
obyvatel a stojí zde 17 domů a 6 sezónních chalup
Z Kamenné je 1 km vzdálená železniční zastávka Podhradí, kudy vede červe-
ná turistická cesta z hranice našeho území v Podílné přes Aš, Studánku ke stát-
ní hranicí v Trojmezí. Ze železniční zastávky vede zeleně značená cesta přes
Podhradí, Paseky a Výhledy do Hazlova. Cestu protíná pod hradem v Podhradí
modře značená turistická stezka ze Studánky, která opouští námi popisovanou
oblast v Hazlově

Elfhausen

Zaniklá ves, která se rozkládala na západním svahu Sedla (610 m n. m.). Do
konce 2. světové války byla začleněna do správy obce Podhradí. Po odsunu ně-
meckého obyvatelstva již nebyla dosídlena, domy byly strženy a několik hodnot-
nějších budov bylo začleněno do společné obce Kopaniny (s Podhradím
a Doubravou) jako základní sídelní jednotka Smrčina a spolu s obci Kopaniny pře-
šlo 1. 1. 1975 do správy Aše. V roce 1930 zde žilo ve 12 domech 68 obyvatel.
Zaměstnáni nacházeli ve vlastním hospodářství a v poplužním dvoře na Sorgu.
Vesnice se poprvé objevuje v listinách roku 1290 ve spojitosti s vymezením
hranice ašské farností. Další zmínky jsou v souvislostí s panstvím hradu Neuberg.
Existenci panského sídla můžeme pouze předpokládat. Karel Alberti si roku
1904 povšiml v terénu sotva znatelného tvrziště, obklopeného příkopem a sypa-
ným valem. Jedná se o malou vyvýšeninu o průměru asi 15 metrů, stojící v louce
v blízkosti zarostlých základů bývalé vsi.
Vesnice stávala západně od staré silnice do Hranic.

Podhradí(Neuberg)


Ves pod hradem Neubergem byla ve středověku centrem rozsáhlé državy
Neubergů a později Zedtwitzů. Leží na levém břehu Ašského potoka necelých
5 km severovýchodně od Aše. Od konce vrchnostenské správy samostatná obec,
po 2 světové válce ve společné obci s Kopaninami a Doubravou Od 1 1 1975
jsou všechny tři osady připojeny k Aši. Po roce 1990 je Podhradí opět samostat-
nou obcí.
Na konci 19 století tu žilo v 257 domech 2 109 obyvatel V následujícím obdo-
bí bylo postaveno téměř 50 nových domků při poklesu obyvatel na 2 002 duší.
Jen část obyvatel pracovala v zemědělství, hlavně v produkci dobytka V posledních
100 letech zaměstnávaly velkou část dospělé populace místní papírny a textilní
továrny, pokud rodiny netkaly doma za mzdu.
Úbytek obyvatel a domů po 2. světové válce připadal na vrub odsunu němec-
kého etnika a špatné osidlovací politice. Podhradí se téměř nedotkl hraniční re-
žim. Dosídlenci z let 1946 - 1947 nepokryli potřebu pracovních sil podhradské
továrny, do které byla přesunuta výroba z barevny a úpravny v Doubravě Úřady
přednostně zajistily pracovníky do zemědělství a do továrny dojížděli zaměstnanci
z Aše
Hrad Neuberg se vypíná nad silnicí, která sleduje starou cestu do Saska. Byl
založen na začátku 13. století i když první písemná zpráva je z roku 1288, kdy jej
císař Rudolf Habsburský po smrti Albrechta Neuberga propůjčil jako léno pánům
z Plavna. Ti léno obratem přenesli na Neubergy, příbuzné zesnulého Alberta.
Výhodná poloha hradu nad důležitou silnicí sváděla Neubergy k loupežím Proto
byl hrad za panování Karla IV. rozbořen, ale majiteli opět obnoven. Aby se zbavili
nekonečných sporů s městem Chebem, poddali se roku 1331 českému králi
Janu Lucemburskému. Dlouhé spory byly ukončeny až v roce 1422 za Zedtwitzů.
Neubergové byli spřízněni s rytíři z Hazlova i s jinými starýmy rody v této oblasti,
mezi něž patřili i Zedtwitzové, kteří si roku 1344 koupili panství v Horních
a Dolních Pasekách a do roku 1413 skoupili postupně všechna panství Neubergů.
Podhradský hrad zdědil roku 1395 Konrád Zedtwitz, manžel Hedviky z Neubergu.
Správu ašských lén vykonával z neznámých důvodů jeho otec Petr.
Husitských válek se Zedtwitzové nezúčastnili. Snad proto roku 1422 císař
Zikmund vyjmul celá jejich panství z pravomoci chebského soudu.
V letech 1470 - 1490 postavili Zedtwitzové v Podhradí kostel a roku 1601 jejich
potomci kostel přebudovali. V 16. století přijali Zedtwitzové evangelické vyznání.
Jejich postoj k luteránství se nezměnil, a i když někteří přijali pod vlivem svých
manželek novou víru, své poddané k přestupu nenutili: To mělo svůj význam pro
spolupráci s evangelickým Saskem. Ještě kolem roku 1930 se v Podhradí hlásilo
k luteránství 100 % obyvatel.
Hrad přestal sloužit po požáru z roku 1610 jako hlavní středisko jednotného
panství Zedtwitzů na Ašsku. Rod se rozdělil na jednotlivé větve a jejich členové
se přestěhovali do nových zámků v Kopaninách, Smrčině a do Nového zámku
v Podhradí. Později se přestěhovali do Aše, odkud řídili panství dva a po dalším
rozrodu tři soudní správci. Koncem 18. a po celé 19. století se majetková držba
Zedtwitzů již neměnila a v této rozloze se udržela až do roku 1945. Pouze
Smrčiny prodali v roce 1900 svému příbuznému Vilému Fischerovi.
Nejstarším panským sídlem ve vsí byl románský hrad, který byl postaven na
konci skalní ostrožny vysoko nad potokem, kolem kterého se později soustředila
malá ves. Hrad, který zde stával, byl oddělen od ostatní plošiny na severu a zá-
padě suchým příkopem, přes který vedl na západě vstup. Opevnění sestávalo
z hradební zdi, postavené na okrají skalního masívu. Do dnešní doby se zacho-
valy její zbytky podél celého hradního areálu s výjimkou částí západní V nejstar-
ší stavební fází se zdilo z kvádříků a s klasovitě pokládaným lomovým kamenem
Ve 14. století vznikla dodnes stojící okrouhlá věž, vysoká 22 m. Do výše 6 m je
plně vyzděná. Vstupní otvor byl přístupný zvenku žebříkem a směrem nahoru se
vnitřní prostor rozšiřoval. Věž byla zastřešena, ale její podoba se nezachovala.
Hrad byl ve 14. století dvakrát a v 15 století potřetí dobýván, ale vždy opra-
ven. Ke zlepšení komfortu bydlení byl v předpolí hradu postaven renesanční zá-
mek. V severním příkopu byl vystavěn vrchnostenský pivovar. Celý areál hradu
a zámku byl zničen požárem roku 1610.
Severovýchodně od starého hradu se zámeckou budovou vznikl během 17.
století pohodlnější zámek Podle popisu z roku 1684 sestával ze dvou budov, uza-
vírajících mezi sebou malé nádvoří. Jihozápadně od zámku, ve svahu nad koste-
lem, byla založena zahrada s letohrádkem Koncem 17. století a kolem roku 1750
byl upravován a bez dalších změn sloužil majitelům do roku 1902, kdy vyhořel
a nebyl již obnoven.
Roku 1693 si Volf Arnošt Zedtwitz vystavěl blízko hradu další zámek, který po
několika přestavbách existoval ještě po roce 1945 v podobě dlouhé dvoupatrové
budovy s valbovou střechou. Stál pod jižním svahem Studáneckého vrchu.
Při dělení panství v období kolem roku 1750 připadla jedna jeho část Janu
Kryštofovi Zedtwitzovi, který si na spodní terase nechal postavit další nové zá-
mecké sídlo jako centrum svého dílu. Stavba o velikosti asi 22 x 10 m byla zčás-
ti zděná s hrázděným patrem a kryta valbovou střechou.
Pod. hradním areálem stojí raně barokní kostel Dobrého pastýře z roku 1682
vystavěný na místě staršího kostela Věž je hranolová, v patře polygonální, lod'
obdélná. Vnitřek je kryt dřevěnou valenou klenbou, zdobenou malbou adorujících
andělů z roku 1711 od Rodiuse z Föslau. Oltář roku 1710 zhotovil M. Zeitler
z Doubravy. Kostelu ho daroval Volf Arnošt Zedtwitz. Oltářní obrazy znázorňují
Křest Páně a Poslední večeři Páně. Chorové lavice s tordovanými pilastry
a rozvilinovými výplněmi pochází z roku 1710 a jsou též od M. Zeitlera. Obraz
v edikule představuje manželský pár před zámkem, který je ztotožňován se zám-
kem v Kopaninách.
Škola v Podhradí zÍskala svou budovu v roce 1717. Dosud stojící stavení je
jednopatrové z hrázděného zdiva. V patře byl zřízen byt pro učitele. Od poloviny
18 století se vyučovalo celoročně Novou školní budovu postavila obec před ro-
kem 1890 Dnes je škola uzavřená pro nedostatek žáků.
Pivovar byl postaven v zámeckém areálu jako jednopatrová budova s kotelnou
zvlášť 29 9. 1902 objekt vyhořel a nebyl obnoven Zachovaly se základy a sklep-
ní prostory.
Textilní továrna firmy Adler a Níckerle, naposledy Textílana a s., závod Ohara,
byla založena roku 1890 na místě mlýna. Mimoto byly v obci dvě papírny rodiny
Radeckerů Do naší doby se zachovala jedna z nich, přestavěná na barevnu.
V padesátých letech v ní byl ustájen dobytek a v následujících letech zanikla úplně
Rodinné domky, pokud se zachovaly, odpovídaly potřebě majitele. Domky ře-
meslníků a továrních dělníků byly prostornější a od konce minulého století zděné.
Nejstarší drobnou památkou Podhradí je kamenný kříž s poškozenou hlavou,
uprostřed doplněný obrysem radlice. Má připomínat smrt čeledína, který byl při
orání usmýkán splašenými koňmi. Stojí před čp. 297 Další podobný objekt je za-
sazen u samoty Marak. Kamenný kříž byl postaven 1. 2. 1290 podle listiny
Jindřicha z Plavna při vymezování hranice nově zřízené farnosti Aš.
Dne 11 6.1893 byl v obci slavnostně odhalen památník věnovaný obětem vá-
lek v letech 1848/49, 1859 a 1866. Na jednoduchém krychlovém podstavci s řím-
sou je postaven komolý jehlan. Na soklu jsou jména čtrnácti padlých občanů
z Podhradí, Kopanin, Doubravy a Studánky Druhý památník, věnovaný místním
občanům padlým za 1 světové války, tvoří mísa na věčný oheň na podstavci
s římsou a pilastry Oba památníky stojI u místního kostela
Až do 2 světové války patřil do obce Podhradí zámek Sorg a vsi Elfhausen
a Kamenná, která po válce připadla Krásné, roku 1975 Aši a po roce 1990 opět
Krásné

Kopaniny (Krugsreuth)

Kopaniny leží 5 km severovýchodně od Aše v údolí pod Kopaninským vrchem
(645,6 m. n. m.). Zástavba je nepravidelná, rozptýlená na pozvolna stoupajícím
svahu k hřebenu 600 m vysokých kopců. Původní zemědělské usedlosti byly od
konce minulého století přestavovány na obytné domky. Nová výstavba mezi léty
1920 - 1930 již neměla charakter venkovského domu, neboť většina obyvatel na-
cházela obživu v továrnách a dílnách v Podhradí a Doubravě Koncem 19. stole-
tí žilo v 105 domech 848 obyvatel. Po 1. světové válce se krátké období konjuk-
tury projevilo ve výstavbě nových domů a v nárůstu obyvatel Roku 1930 zde
v 144 domech žilo 914 obyvatel. Následující krize, válka a odsun německého oby-
vatelstva ves vylidnily. Dnes zde 38 domů obývá 114 osob, 16 domů je využívá-
no pouze k rekreaci.
Ves Kopaniny se připomíná poprvé roku 1315 jako majetek Feiltschů ze
Sachsgrünu. Vznikla asi ve 12., nejpozději začátkem 13 století jako kolonizační
osada. Na začátku 14. století patřila Neubergům jako součást panství hradu
Neuberg, osvobozeného od daní a dávek na základě léna uděleného roku 1331
Janem Lucemburským. Za války Neubergů proti Chebu obsadili Kopaniny cheb-
ští měšťané. Roku 1417 ve stížností českému králi Václavu IV. chebští představi-
telé uvádějí Kopaniny jako území okupované od roku 1413 norimberským purk-
rabím. Další zmínky v listinách chybí. Kolem roku 1400 si noví majitelé
Zedtwitzové v místě postavili hrad, o kterém se poprvé zmiňuje listina, ve které
Jan Zedtwitz rozhodl spor o pastvu ovci.
Kopaniny sloužily jako sídlo jedné z větví rodu Po rozdělení jejich majetku tvo-
řily součást tzv. Horního Podhradí. Roku 1537 se v listinách objevuje zámek
v Kopaninách jako panské sídlo. Jeho podobu známe ze starších vyobrazení.
Jednalo se o čtyřkřídlou budovu, mající v nárožích okrouhlé několikapatrové vě-
že. Podrobný obraz zámku obsahuje Zedtwitzovský epitaf v podhradském koste-
le Za třicetileté války poškozená stavba byla opravena a rozšířena o barokní sál
a několik komnat. Další popis zámku pochází z roku 1684 Napravo od dvorské
brány stála velká stáj, vedle ní kůlna pro vozy, třípatrová sýpka a obytná část. Ve
starém křídle zámku existovala velká komnata Jana Adama Zedtwitze. S ni sou-
visela arkýřová světnice, která sloužila jako kancelář a archiv. Při přestavbě v le-
tech 1677 - 1678 byl k zámku přistavěn nový trakt, tzv. Nový dům, v jehož po-
schodí byl velký sál s okny s tabulovým sklem a velkým krbem s erbem V zám-
ku byla knihovna a pokoje pro děti a hosty. Přízemí obsahovalo černou kuchyni
a komoru. Kolem zámku se rozkládal velký dvůr s dvěma kašnami a holubníkem
na čtyřech sloupech S dvorem sousedila zahrada, jízdárna, prádelna, pekárna
a další objekty. Před zámkem se nacházel rybník, který byl snad zbytkem vod ni-
ho příkopu starého hradu.
Během uvedené přestavby zanikly prvky staré pasivní obrany Tehdy také do-
šlo ke zbořeni dvou ze čtyř nárožních věži. Na mapě z doby po roce 1764 byl zá-
mek již zčásti zbořen, ale dvě nárožní věže zde jsou ještě zakresleny V popisu
k mapě se praví, že "zámek je špatná kamenná stavba, ale obyvatelná. Tamtéž
stojící poplužní dvůr je ale nová a dobrá kamenná budova". Pří další přestavbě
Zedtwitzové nechali zbořit obě zbývající věže a část severního křídla a západní
křídlo upravili na hospodářské prostory. Nová zámecká budova vznikla ze starších
částí jižního křídla poplužního dvora. Jednalo se o budovu o osmi okenních
osách, krytou valbovou střechou, která měla uprostřed severního průčelí věžovi-
tý dvoupatrový rizalit. V přízemí se zachovaly renesanční klenby ze staršího pan-
ského sídla. Nová zámecká budova byla po roce 1945 převedena do majetku
státního statku, který nezajistil ani základní údržbu, a budova rychle zchátrala.
V 70. letech byla pro havarijní stav stržena Dochovala se pouze část přízemí re-
nesanční stavby v bývalém severozápadním nároží poplužního dvora, zaklenutá
křížovou klenbou a prostor vedle ní s prostou klenbou valenou Budovu využíval
státní statek jako sklad a zčásti jako sýpku.
Ve vsi byl roku 1890 postaven katolický kostel v pseudogotickém slohu s věží
ve spodní části hranolovou, v horních patrech polygonální. Loď je obdélná s ven-
krovními opěrnými pilíři, dvojstupňovými se stříškami. Kostel byl zasvěcen 22.
6. 1890 Nejsvětějšímu Srdci Páně. Vnitřní zařízení je novogotické s hlavním oltá-
řem a pobočnými oltáři. V presbytáři byl roku 1995 nalezen obraz, u kterého tepr-
ve rentgenový snímek odhalil jeho námět - Zvěstování Panny Marie. Umělecko-
historický rozbor zařadil obraz do začátku 18 století. Kdy se dílo dostalo do kos-
tela z 19. století a kdo byl donátorem, zůstalo zahaleno tajemstvím. U kostela je
opuštěný hřbitov s rozměrnou hrobkou rodiny Zedtwitzů.
Z lidové architektury se zachovalo jen několik staveni Zajímavý je dům čp. 51,
postavený z lomového kamene, doplněný barokním portálkem. Střecha je sedlo-
vá s hrázděným štítem.

Doubrava (Grün)

Doubrava leží asi 6 km severovýchodně od Aše na státní hranici s NSR, kde je
otevřen turistický přechod. Ves je položena v hlubokém údolí podél Halštrova. Na
konci 19. století zde ve 100 domech bydlelo 985 obyvatel. Mezi válkami odešla
část obyvatel za prací do Aše, takže při větším počtu domů - 128, se osídlení sní-
žilo na 808 obyvatel. Dnes bydlí ve 32 domech 89 obyvatel. 6 domů slouží k re-
kreaci.
První písemná zmínka o Doubravě pochází až z roku 1392, kdy ji vlastnil
Konrád z Neubergu. Kolem roku 1400 přešla s neubergským panstvím do rukou
Zedtwitzů, kteří ji drželi až do roku 1945.
Panské sídlo vzniklo kolem roku 1600 vysoko nad vsí, ve svahu spadajícím do
údolí Halštrova. Současně se zámkem vznikl poplužní dvůr. V závěru 19. století
Zedtwitzové zámek přestavěli v novogotickém slohu a rozšířili jej. Dnes tvoří bu-
dovu nepravidelného půdorysu o délce kolem 20 m a šířce asi 14 m. Jejím zá-
kladem je starší stavba ze 17. století na půdorysu písmene T, k níž byla přistavě-
na věž mezi boční křídlo a hlavní budovu. Severní část objektu dnes slouží jako
stáj. Obytná část je kryta dvěma sedlovými střechami, nad nimiž se tyčí čtver-
hranná věž s plochou střechou zakončenou cimbuřím. Stejně je zakončena se-
verní plochostropá část zámecké budovy. V průčelním rizalitu je zasazen znak
Zedtwitzů s letopočtem 1760, přenesený sem ze zámku v Kopaninách. Do objek-
tu se vstupuje úzkou chodbou, z které vedou dveře do jednotlivých místností
a schody do patra. Po roce 1990 byl zámek upraven posledním majitelem na res-
taurační zařízení.
Mimo zámeckého areálu stojí za zmínku budova školy, jednopatrová s valbo-
vou střechou čp. 28, s klasicistním portálem a empirově zdobenými vstupními
dveřmi. Nová školní budova z 30. let slouží dnes jako škola v přírodě.
Tovární budova stojí na místě hamru, který byl roku 1820 Jonasem
Schindlerem přestavěn na prádelnu s vodním pohonem. Roku 1850 k prádelně
připojil úpravnu vlny s barevnou. Roku 1877 byla prádelna zrušena. Barevna
a úpravna byla kolem roku 1950 převedena do Podhradí. Zachovala se tovární
budova, náhon na Psím potoce a labyrint původní čistírny odpadních vod s pře-
padem do Halštrova.
Sláva doubravských papíren vrcholila v 17. století, kdy se ruční papír exporto-
val do celé Evropy. Listy papíru s vodoznakem nebo razítkem doubravských vý-
robků se nachází v archivech holandských a německých měst. V 19. století se
v konkurenci udržela jen papírna Steinelova díky tomu, že zachytila poptávku na-
stupujícího textilního průmyslu na specielní papír pro lisováni vlny a pro ovládací
karty vzorovacího zařízení tkalcovských stavů. Zanikla kolem roku 1950.
Zachovaly se náhony papíren a kamenné zařízení z 18. století, které je dnes ulo-
ženo v ašském muzeu. Náhon je využíván malou vodní elektrárnou.
Z drátovny, která původně odebírala materiál z místního hamru a později z do-
váženého kovu vyráběla i plochý drát pro paprsky textilních strojů, se nezacho-
valo téměř nic. Objekt podlehl demolicím při zřizování zakázaného pásma, spolu
s jinými továrními i obytnými objekty, jejichž základy zarůstají a splývají postupně
s terénem.
V místě též najdeme pramen kyselky stejného složeni jaké mají prameny v Bad
Elsteru. Výron je přístupný ze šachty altánu. Je nutno zachovat opatrnost vzhle-
dem k výskytu kysličníku uhličitého.
Doubravou prochází žlutě značená cesta kolem vietnamské tržnice, která kon-
čí na státní hranici s Německem u pěšího přechodu.

Aš (Asch)

Město Aš leží 22 km severozápadně od Chebu, s kterým je dopravně spojen železnicí a silnicí. Nejstarší zmínky z roku 1229 a 1232 jsou prokazatelně falza. V listině z roku 1281 se uvádí "fora -Ascha". Od roku 1872 město, 1850 okresní město, 1960 obec Od roku 1993 v Aši pověřený městský úřad.
První zpráva o Aši pochází z roku 1270, kdy byl postaven první ašský kostel, jehož patronát daroval Jindřich z Plavna rádu německých rytířů. Roku 1331 dal Jan Lucemburský Ašsko v léno pánům z Neubergu. Ti zřejmě v polovině 14. století postavili v Aši tvrz, kterou od nich spolu s Aší koupili Zedtwitzové Místo, kde stála, je dosud neznámé. V literatuře bývá lokalizována na Mikulov, na místo, kde později stál panský dům s dvorem, dnes muzeum. Druhé možné místo je v blízkosti odstraněného kostela Nejsvětější Trojice v západní části města Pro to svědčí základy věže, které byly podle stavebně-historického průzkumu prokazatelně I starší než stavba kostela, a také příkop, který mohl být součástí opevnění. V každém případě mohla být z obou míst kontrolována důležitá středověká cesta z Chebu, která se zde dělí na směr do Hofu a do Plavna.
Druhým panským sídlem v Aší byl zámek na Mikulově (Niklasberg). V 17 století ho vlastnili Dresselové, poté několikrát změnil majitele, až roku 1689 přešel do majetku Zedtwitzů Antonín Josef Zedtwitz přesídlil z Kopanin do Aše. Za něho byl zámek přestavěn a pro jeho katolickou manželku byla zřízena ve vedlejší budově zámku kaple a povolán katolický kněz. Protože neměl mužské potomky, nabídl roku 1724 statek jako tzv. ženské léno s podmínkou, že majitel musí být katolického vyznání. Císař Karel VI. léno přijal. Vzhledem k tomu byl statek vyjmut z území města a pojmenován podle zasvěcení kaple Niklasberg a byl po určitou dobu považován za samostatnou obec. Areál zámku sestával z několika budov. Zámek těl podobu patrového stavení s valbovou střechou o sedmi okenních osách, portál byl umístěn mimo hlavní osu. Zámecká budova i s dvorem roku 1814 vyhořel. Spáleniště odkoupil textilní podnikatel Jan Jiří Unger a postavil na něm dvoupatrovou budovu krytou mansardovou střechou, která několikrát přešla do jiného vlastnictví. Dnes je v ní umístěno muzeum.
Po prodeji parcel na Niklasbergu přenesl Zikmund Zedtwitz své sídlo ke dvoru Kaltenhof, kde nechal zbudovat patrové stavení ze smíšeného zdiva. Záhy se však přestěhoval jinam a roku 1862 dům koupilo město a přeměnilo jej v chudobinec, který po deseti letech zbořilo a na pozemku postavilo nemocnici (nejedná se o dnešní okresní nemocnici, která stojí na jiném místě).
Další sídlo Zedtwitzů nechal vybudovat Erdman, bratr Zikmunda v areálu dvora zvaného Vorwerk, který dříve tvořil příslušenství rodového majetku. Kopaninách. Dvůr i sídlo koupil továrník Klaubert. Stavby zanikly v šedesátých letech. Dnes se na jejich místech rozkládá nezastavěná plocha v Kamenné ulici. Poslední panské sídlo Zedtwitzů v Aši byl dům v Mikulášské ulici. Stavbu koupil továrník Panzer. V 60. letech 20. století byl dům stržen a na jeho místě dnes stojí domy čp. 2, 4 a 6.
Kostel Nejsvětější Trojice byl postaven na místě dřevěného kostela sv. Ludvíka. I. Po reformaci již nevyhovoval a roku 1622 byl přestavěn. Na jeho místě vznikl v letech 1747 - 1749 chrám s lodí, která pojala 1050 osob a spolu s lavicemi na třech dřevěných ochozech poskytovala prostor pro 2 500 věřících Barokní oltář vyřezal Johann Simon Zeitler z Doubravy. Varhany věnovala v roce 1911 kostelu rodina podnikatele Geipela. Patřily k nejcennějším částem zařízení. Při opravě v roce 1960 došlo k požáru kostela, který úplně vyhořel. Ruiny kostela byly zakrátko odstraněny, ale kostelní věž zde stála až do roku 1987. Ze zařízeni kostela se zachránila socha Trpícího Krista z počátku 16 století, která v době požáru byla v restaurátorském ateliéru. Z kostela pochází unikátní soubor renesančních náhrobníků okolní šlechty, který je uložen v areálu ašského muzea
Kostel sv. Mikuláše postaví I stavitel K. Wiedemann roku 1871 v blízkosti původního pozdně barokního kostelíka (postaveného roku 1780) V jednolodní stavbě s příčnou lodí a 48 m vysokou věží je zasazena pamětní deska z kostela z roku 780. Pro dokončovaný kostel byl roku 1869 namalován oltářní obraz sv. Mikuláše. Interiér pochází z období po dokončení kostela. Uvnitř obraz okolí kostela z roku 1780. Most o jednom oblouku z lomového kamene spojoval od roku 1724 původní hřbitov u kostela Nejsvětější Trojice s nově založeným hřbitovem. Je jedinou stavbou z doby před velkým požárem 12. 12 1814, která se zachovala do naší doby. Vyhořelo 178 domů, 78 stodol a exploze střelného prachu vynesla hořící trosky na zámecký areál na Mikulově, který rovněž vyhořel.
 Radnice byla postavena roku 1733 jako správní centrum Zedtwitzovského panství. Stavbu projektoval stavitel chebské radnice Alliprandi a postavil Angelus Pfefer Požárem úplně zničená radnice byla v letech 1815 - 1816 znovu postavena podle původních plánů. Roku 1885 byla zvýšena o patro a přestavěna do dnešní novorenesanční podoby. Dnes je sídlem městské knihovny Střelnice byla postavena u nově vybudované silníce do Chebu ostrostřeleckým spolkem založeným roku 1801. Původně jednoduchá. budova z roku 1814 byla přestavěna roku 1891 stavitelem Hausnerem. Na přelomu 18 a 19 století byly postaveny budovy škol včetně gymnázia (1913) a průmyslové školy, založené roku 1871 (1893). Na základě zákona z roku 1873 byla v Aši zřízena veřejná jatka. Velkoryse pojatá stavba byla dokončena roku 1899 a sloužila svému účelu až do roku 1964.
 Ašský tělocvičný spolek založený roku 1849 postavil spolkovou budovu s tělocvičnou ve stylu německé secese, která se po nástupu Konráda Henleina stala střediskem jeho hnutí Dnes patří Ašskému kulturnímu středisku. V období mezi světovými válkami se stavěly převážně tovární a obytné budovy. Za zmínku stojí Tyršův dům z roku 1933, budova okresního soudu s věznicí a okresní nemocnice, dokončená roku 1937. Po válce se neudržované a zchátralé město nepodařilo v některých částech osídlit. Odsun německých obyvatel nebyl nahrazen Starší a hůře vybavené domy se po roce 1948 postupně bořily. Do roku 1964 byly odstraněny domy v prostoru Goethova náměstí, Karlovy, Kamenné a Rozmarýnové ulice a téměř všechny domy na Mikulově. Roku 1963 byla zahájena výstavba obytných domů panelovou technologií, která pokračovala až do roku 1990, kdy byly předány do užívání poslední byty z celkového počtu 2 500.
V letech 1970 -1990 nahradila nová budova nádražní budovy z roku 1865, byla otevřena nová škola, obchodní středisko Centrum, krytý plavecký bazén, tenisové kurty Na Halštrovu byla vybudována přehrada a na vrchu Háj zřízen lyžařský areál s vleky. V roce 1985 městské muzeum otevřelo v budově bývalého zámečku novou expozici.
Roku 1990 byl znovu otevřen hraniční přechod Aš - Selb, pro který byla postavena celnice, využívaná oběma stranami. Nejstarší drobné památky jsou bezesporu kamenné kříže, kterých je v nejbližším okolí města pět, přímo ve městě dva. V intravilánu města je několik soch. Pomník J. W. Goetha připomíná časté návštěvy básníka v Aši. V roce 1932 mu byl uprostřed náměstí odhalen pomník s kašnou. Autorem sochy je chebský rodák J Watzal. Na soklu bronzové reliéfy s výjevy z jeho děl Bronzový pomník Martina Luthera byl odhalen u příležitosti oslav 400. výročí Lutherova narození v roce 1883. Autorem sochy je J. Rossner z Norimberka. Dvě značně poškozené sochy alegorií zůstaly na pozemku bývalé Huscherovy vily, dnes na technickém dvorku plaveckého bazénu Památník ašského mecenáše G. Geipela řeší reprezentační přístup do parku dvojitým schodištěm.
Obelisk z leštěného Černého kamene na soklu s dvojitou římsou je připsán všem padlým ve válkách 19. století. Dříve součást památníku padlým občanům Aše v 1. světové válce Po druhé světové válce přesunut na centrální hřbitov. Socha Rudoarmějec odhalená 9 5. 1972 nahradila starší sochu rudoarmějce. Dnes obě sochy odstraněny Sochy Jaroslava Bockera - Příroda, (postavena uprostřed rozptylové loučky na městském hřbitově) a Matka s dítětem je umístěna v parkové úpravě Masarykova náměstí ve středu města). Památník k 60. výročí založení ašského tělocvičného svazu - Jahnův památník z roku 1909 na západním svahu kopce Háj. V blízkosti torzo památníku básníka Krušnohoří Th. Körnera. Roku 1995 byl znovu odhalen žulový památník dr. Edvarda Beneše

 

Krásná (Schönbach)

Dnes samostatná obec na náhorní planině ve výšce kolem 600 m. n. m. V období od roku 1960 do roku 1989 součást Aše. Zástavba navazuje na periferii Aše a je soustředěna podél bývalé cesty do Bavorska. Koncem minulého století zde žilo v 196 domech 1 986 obyvatel. V souvislosti s obnovením průmyslové výroby v místní textilce a strojírně stoupl počet domů na 276 a obyvatel na 2174. Po válce byly ke Krásné připojeny Štítary a Kamenná s 89 obyvateli a 21 domy, což však nenahradilo úbytek obyvatelstva způsobený vysídlením. V roce 1990 zde při sčítáni stálo jen 117 domů se 434 obyvateli. Mimo to je v Krásné 18 rekreačních objektů, převážně v lokalitě Černý Luh. Ves Krásná se uvádí poprvé mezi lény Neubergů, které byly osvobozené od daní a dávek roku 1331, dále v chebské klášterní knize z roku 1395 a ve stížné listině Chebských králi Václavu IV z roku 1417 proti okupaci Ašska norimberským purkrabím. Kolem roku 1400 získaly Krásnou spolu s jinými vesnicemi od Neubergů z Podhradí Zedtwitzové, kteří tento majetek drželi až do roku 1945. Hlavním sídlem Zedtwitzů bylo Podhradí. V Krásné se usadili až po prvním dělení rodového majetku roku 1642. Krásenský díl tvořil čtvrtinu panství. V té době zde byl panský dvůr a podle některých badatelů tvrz. Správní budova statku v roce 1656 vyhořela a teprve v roce 1667 ji Jan Jiří Zedtwitz přestavěl na barokní zámek. Sídlo byla čtverhranná budova o jednom patře, s jednoduchým vchodem. Podle vyobrazení na mapě z 18. století měla valbovou střechu a dva komíny. Okolo byly soustředěny budovy poplužního dvora, před severní frontou zámku se rozkládal park s množstvím cestiček. Celý komplex byl roku 1691 oceněn na 1 800 rýnských zlatých. před rokem 1828 zámek vyhořel a majitel si vzal na jeho obnovu půjčku 1 500 zlatých. Od Zedtwitzů, kteří trpěli chronickým nedostatkem peněz, přešla Krásná do rukou věřitelů. V letech 1753 -1754 to byl Jan Karel Selb, roku 1810 Jan Stark a na počátku 19. století Jan Šimon Ludwig. Po 2 světové válce budova chátrala a v padesátých letech byla odstraněna. Zachovaly se jen nepatrné zbytky základů a nepůvodní dřeviny na místě zámeckého parku. Ze starší zástavby se mnoho nezachovalo. Většina obydlí byla v posledních sto letech přestavěna nebo nově postavena. Nejstarší dobu připomíná pouze dispozice osídlení. Usedlosti se umisťovaly k pozemkům podél cest a tvořily většinou rozptýlené samoty nebo drobné vísky. Dvě větši vsi v této lokalitě se ještě v polovině 19. století uváděly jako samostatné - Horní a Dolní Krásná. Koncem století patřily ke Krásné samoty Banát - 2 domy, Červený mlýn - 2 domy, Ovčárna - 2 domy, skupiny domů Nové Domy - 4 domy, Luh - 4 domy, Fuchsův Mlýn - 11 domů. Vsi a vísky - Vojenské Domky, Kateřina, Černý Luh, Dolní a Horní Krásná, Ašská Silnice, Strážný, Wiedenfeld a Wiedenpöhl s celkovým počtem domů 237, podle sčítání z roku 1930. V té době byly Štítary samostatná obec a Elfhausen a Kamenná byly spravovány z Podhradí. Tato situace se nelišila od stavu z konce minulého století. Největší změny nastaly po výměně obyvatelstva a při zřizování zakázaného pásma. Neobydlené domy a domy, které mohly poskytnout úkryt tzv. narušitelům státní hranice, byly odstraněny. Příklad původního domu je čp. 89. Stavení má zvýšené přízemí, zčásti roubené, do patra se vstupovalo ze svahu nebo zakrytým venkovním schodištěm. Střecha je sedlová, krytá šindelem, štít hrázděný se dvěma malými okny. Na roubeném věnci pod štítem v ornamentu No. 89 a letopočet 1793. V polovině 19.století byla v Krásné vystavěna z obecních prostředků nová škola. Na počátku 20. století začaly děti chodit do moderní jednopatrové budovy se vchodem ve středním rizalitu. Po zlepšení dopravní situace na Ašsku byla škola zrušena a výuku zajišťují školy v Aši. Budova byla upravena pro provoz turistické ubytovny. Zámek Větrov se rozkládá na východní hranici katastrálního území u křižovatky silnic z Aše do Podhradí a Studánky. Okolí zámku patřilo od počátku 15 století Zedtwitzům. V minulém století zde stál mlýn a několik samot patřících ke Krásné. Roku 1930 koupil část pozemků textilní podnikatel Jäger a nechal tu vystavět venkovské obydlí ve stylu anglických letních sídel. Po válce připadl majetek státu, který zde zřídil dětský domov. Podle námětu Markéty Zinnerové zde byl natočen film Indiáni z Větrova. Kolem roku 1980 koupilo objekt od státu pražské družstvo Druchema k rekreaci svých zaměstnanců. V roce 1990 přešel do soukromých rukou a je využíván jako hotel. Zámek je postaven na nízkém návrší nad rybníkem. Je to moderní stavba s dvěma hranolovými věžovitými budovami o třech a čtyřech patrech, sestavenými ze žulových kvádříků. Mezi věžemi je spojovací trakt s krytou terasou. Okna jsou nepravidelně rozmístěna. Uvnitř jsou kazetové stropy, v hale dřevěné obložení. Střecha hlavního objektu je valbová, s vikýři, krytá šindelem. Západní a jižní zdi pokrývá břečťan, jemuž se mezi kvádříky podařilo uchytit. Původní vlastník pozemků, rodina Zedlwitzů, zde vlastnila v 19. století mlýn. Portál z něho použil nový majitel pro průjezd pod terasou. Na portálu je vyryt monogram Zedlwitzů s datem 1819. Na katastru Krásné pramení několik přítoků Ašského potoka. Widembach pramenící v Černém Luhu podchytil soustavou rybníků továrník Jäger a vodu přivedl do své barevny v Dolní Krásné, založené roku 1852. Tovární budovy po různých přestavbách sloužily pro textilní provozy do šedesátých let, kdy byla výroba přenesena do nových provozů v Aši. Opuštěné budovy obsadilo dnes několik menších provozoven. Zachovala se výstavná novorenesanční vila, která sloužila jako obydlí a současně jako sídlo firmy. Vynikající krásenskou vodu využívá vodovod města Aše od počátku 20. století z vodárny, která byla postavena kolem roku 1890 na státní hranici v lokalitě Bahnloh. Od roku 1898 ze zdejší vody vařil pivo Akciový pivovar Krásná, který je dnes opuštěn a v troskách. Krásnou prochází červená dálková turistická cesta, která vstupuje na území Ašska v Podílné, vede přes Aš, Studánku, Hranice a Trojmezí a končí na státní hranici u hraničního mezníku 1/1.

Mokřiny (Nassengrub)

Mokřiny jsou dnes s Aši propojeny a od 1. 1. 1975 tvoří společnou obec. Byly založeny v době, kdy Zedtwitzové zvyšovali výnosy svého hospodářství zakládáním zemědělských dvorů Mokřiny vznikly před rokem 1413, kdy byly poprvé zmiňovány v listinách. Na konci minulého století tu v 75 domech žilo 783 obyvatel Rozvoj průmyslu v blízké Aši se ve 2 polovině 19. století odrazil v prudkém zvýšení počtu obyvatel. Bylo postaveno téměř 100 nových domů a většina starých přestavbou ztratila venkovský charakter. Kolem roku 1930 žilo v Mokřinách 1 726 obyvatel a stálo zde 174 domů. Většina z nich hledala obživu v ašských továrnách a zemědělskou výrobu provozovali jen pro svou potřebu. Za další půlstoletí se snížil počet domů na 138, z toho 13 chalup, které obývá 479 obyvatel. K nejstarším stavbám, které se v Mokřinách zachovaly, patří několik bedněných stodol, které zatlačily roubené nebo hrázděné stodoly širšího Chebska úspornější spotřebou dřeva. Pily nařezaly z jednoho trámu osm, někdy i deset prken. Stodoly tvoří jednoduché trámové konstrukce se stěnami ze svisle kladených prken Spáry jsou překryty lištami. Polopatrová nástavba přesahuje přízemí jen o sílu prkna Ve štítu je několik zasklených oken, v bočních stěnách jsou proti sobě vrata. Sedlovou střechu kryl dříve šindel, dnes většinou eternit. Nejhodnotnější stavbou v Mokřinách je kostel postavený podle projektu Otty Bartninga v roce 1913. Kostel byl vysvěcen 29. 11. 1914. Po 2. světové válce sloužil komunitě volyňských Čechů jako pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje V roce 1994 byl převeden Českobratrské církvi evangelické v Aši a dnes slouží jejím účelům. Otto Bartning se narodil 12. 4. 1883 v Karlsruhe, vystudoval vysokou školu technickou v Berlíně. Ve své tvorbě se zaměřil na velké stavby průmyslových paláců, nemocnic a nájemných domů. Od roku 1922 realizoval větší počet kostelů Stavby jsou svým provedením pro Bartninga charakteristické a ve Spolkové republice Německo památkově chráněné. Stavitel zemřel roku 1959. Kostel v Mokřinách byla jeho první stavba. Základní kámen byl položen roku 1912. Budova je jednolodní chrám s věži v historizujícím slohu konce 19. století se zajímavým dřevěným interiérem. Sociální postavení obyvatel Mokřin na počátku 20. století dokládá stavba druhého kostela pro katolickou společnost, která v Mokřinách nabývala na významu. Podle sčítání lidu v roce 1930 žilo v obci katolické obyvatelstvo v mírné převaze (846 katolíků, 799 evangelíků, vAši 9800 katolíků a 12 000 evangelíků, v Hranicích výrazně převládali evangelíci. Náboženské složení obyvatel nebylo pro stavbu obou kostelů rozhodující. Kostel sv. Karla Boromejského byl dostavěn a vysvěcen v roce 1912. Chrám je jednolodní, s půl kruhovou apsidou, ke které je přistavěna věž. Spravuje jej děkanský úřad vAši. Z větších budov je zajímavá dvoupodlažní budova s mansardovými vestavbami o devíti okenních osách, s hlavním vchodem uprostřed. V objektu je restaurace a hotel Klasik. Památník padlým z let 1914 - 1918 byl postaven roku 1924 před evangelickým kostelem. Mokřinami prochází modře značená turistická cesta z Ostrohu pes Aš. Háj a Podhradí na koupaliště ve Studánce.

Nebesa (Himmelreich)

Nebesa leží na okraji Halštrovského lesa v nadmořské výšce 700 m. V archivních listinách se ves poprvé objevuje v roce 1598. V průběhu 18. století se zde připomíná lesník, kovář a větší počet lesních dělníků, kteří tu měli malá hospodářství. Stál zde hostinec, který se postupem času, stal výletním hostincem ašských měšťanů vzhledem k malé vzdálenosti Nebes od Aše (3km). Rozšířený a zmodernizovaný objekt slouží pohostinství dodnes. Počet obyvatel byl v minulých dobách vyrovnaný. Na konci minulého století žilo v 17 .domech 142 obyvatel. Za dalších padesát let byl zaznamenán nepatrný nárůst - 19 domů a 152 obyvatel. K prudkému poklesu došlo po 2. světové válce vysídlením. V současnosti žije v 8 domech a 4 chalupách 19 obyvatel. Asi 300 m za vesnicí jsou v terénu dosud patrná dvě křídla valů a příkopů, dvě nízké oválné vyvýšeniny a nízký čtvercový val. Větší z valů je dlouhý 37 m a kratší 12 m. Křídla valů se rozevírají pod úhlem 120°, špice valů směřuje téměř na sever. Za příkopy a valy je patrný čtvercový prostor, ohraničený mělkým příkopem a valem. Z historických pramenů je známo, že 8. - 9 května roku 1759 operoval na Ašsku sbor pruského generála Fincka. Jeho předvoj narazil v Podhradí na rakouské pandury, kteří ihned ujeli pod ochranu rakouských děl, která z narychlo vybudovaných pozic na Háji a Kaplance střežila cestu z Aše do Saska. Velitel rakouské armády Masquire považoval střetnutí malých jednotek v Podhradí za počátek útoku celé pruské armády a rozhodl se k zajištěnému ústupu Rozestavil svoje prapory na linii Nový Žďár - Nebesa a současně přemístil dvě děla do Nového Žďáru a sedm děl z reduty na Háji do horlivě budovaného polního opevnění u Nebes. Prusové se zastavili před Aší, odkud zaútočili na rakouské pozice Baterie u Nebes zahájila nepřesnou palbu, na kterou odpověděla pruská děla, ale na Rakušany nedostřelila Dvě koule však dopadly mezi blíže stojící rakouské husary Následující panika strhla k ústupu celou rakouskou obrannou linii V místech, kde dnes odbočuje silnice do Výhledů z dnešní státní silnice, došlo k bitce pruského voje se zadním vojem Rakušanů. To umožnilo za podpory děl z Nebes a pěší ochrany baterie spořádaný ústup směrem na Hazlov. Prusové pro nedostatek zpráv pronásledování zastavili a vrátili se do Aše. V letech 1983 - 1985 provedli mladí absolventi oboru historie a archeologie za spolupráce chebského muzea, okresního archivu a Muzea Aš výzkum opevnění u Nebes. Odkryvu se zúčastnili přátelé a příznivci vlastivědného klubu Horizont z Aše a v poslední fázi na konci sezóny roku 1985 i několik desítek občanů a školáků z Aše. Cílem archeologického výzkumu bylo ověření teorie, že objekt umístěný v blízkosti Nebes je skutečně pozůstatkem vojenského střetnutí z 8. - 9. května 1759 Nalezené zlomky keramiky řadí objekt skutečně do 18. století. Ve spojení s písemnými prameny byla potvrzena domněnka, že opevnění bylo vybudováno na poli mimo les, při silnici Aš - Cheb (dnešní silnice do Chebu vede jižněji). Valy opevnění byly orientovány ve směru postupu nepřítele, v týlu bylo opevnění uzavřeno palisádou. Uvnitř objektu bylo velitelské stanoviště, chráněné nízkým valem. Pozice byla obsazena přibližně stovkou pěšáků, kterým výhled a střelbu umožňovala střelecká lavice ve vnitřní stěně valu, a osazena baterií sedmi děl s obsluhou Opevnění se připravovalo den předem a posádka provedla pouze poslední úpravy pro přenocování. Následující den v závěru ústupového boje byla pevnůstka nájezdem černých husarů dobyta. Útoku velel plukovník von Kleist, kterého starší regionální literatura spojovala s německým básníkem a dramatikem Heinrichem von Kleístem nebo básníkem Ewaldem von Kleistem (1715 - 1759), který byl důstojníkem a zahynul několik měsíců po srážce u Nebes v jiném boji. Plukovník von Kleist. útočící v čele černých husarů, básníkem nebyl. Byl jen jedním z rozvětveného rodu, který dával své členy do služby pruské armády. Téměř 150 let po malé epizodě sedmileté války byl v Nebesích vysvěcen 10. 11.1907 kostel Panny Marie. Chrámová loď je spojena s věží. V ní je hlavní vchod do vnitřního prostoru. osvětleného šesti vysokými okny. Strop je plochý, trámový, zakrytý prkny, s latěmi pres spáry. Za vítězným obloukem v apsidě stoji novogotický oltář. Nebesa již patří do oblasti Ašska s převládajícím vlivem katolickým. O tom svědčí nejenom katolické kostely, ale i drobné památky - kapličky, boží muka, křížky, které v severním Ašsku nenajdeme Na staré fotografii, pořízené před rokem 1900, vidíme u místního hostince sloupková boží muka s kaplicovým nástavcem, dnes ztracená. V rohu zahrady téhož hostince stojí křížek, na jehož sloupku je v reliéfu patriarší kříž a písmena T T s letopočtem 1862. Žlutá turistická stezka odbočuje z červené v Novém Žďáru. vede Nebesy a končí na zelené u pramene Halštrova.

Vernéřov (Wernersreuth)

Vernéřov leží v údolí Halštrova ve výšce 600 m. n. m., 3,5 km východně od Aše. Kopce v okolí se zvedají do výše přes 700 m n. m. a jejich svahy se málo hodily k obdělávání. Hospodářství bylo málo výnosné a po celé 15. století se obec nerozvíjela. Kopce však skrývaly jiné bohatství - cín. Dne 9. 3. 1490 si nechali bratři Vít a Oldřich Zedtwitzovi potvrdit českým králem Vladislavem do lenního spisu povolení otevřít a vlastnit doly na zlato, stříbro a jiné kovy na ašském území. Také v lenním listu z 10. dubna 1549 jsou doly na panství zmiňovány. Je možné, že v 15. století byly vzácnější kovy náhodně nacházeny v potocích a lenní spisy z roku 1490 měly pojistit budoucí těžbu. V 16. století se již zcela jistě ve Vernéřově a v Pasekách těžilo. Vyplývá to z dopisu Adama Zedtwitze Erhardu Wettengelovi, který měl v nájmu panský dvůr a mimo to byl majitelem podhradské papírny. V dopise Zedtwitz konstatuje, že těžba cínu upadá, a proto povoluje přestavět stoupu na drcení rudy na mlýn s tím, že pokud bude těžba obnovena, zprovozní Erhard Wettengel stoupu novou. Po roce 1606 byl dozorem nad těžbou cínu vrchnosti pověřen člověk znalý mechaniky a hydrologie Adam Kappel, papírník, syn zakladatele nejstarší doubravské papírny Tobiáše Kappela. Jak dlouho se ve Vernéřově těžilo, není známo, ale ještě roku 1700 nechal Kryštof Karel Ludvík Adam Zedtwitz zapsat do obchodního rejstříku dohodu o těžbě kovů a nerostů. Cín se v 15. a 16. století těžil rýžováním. Po tomto způsobu získávání kovů zůstávaly na březích potoků hromady proprané hlušiny. Těmto místům se říkalo Na pískách. Ve 30. letech 20. století byla názvem Na pískách označena skupina 13 domů s 84 obyvateli, která náležela k obci Vernéřov. V posledních letech 19. století žilo ve 150 vernéřovských domech 1071 obyvatel. Obec byla po rozpadu vrchnostenské správy samostatná a skládala se ze 3 vsí, jedné vísky, 5 samot, 2 mlýnů a hostince. Mezi válkami se počet obyvatel v podstatě neměnil. Po 2. světové válce se odsunuté obyvatelstvo nepodařilo nahradit. Obec byla připojena k Aši a na konci 20 století tu žije v 34 domech a 28 chalupách pouhých 104 obyvatel. Většina z nich dojíždí za prací do Aše, někteří našli zaměstnání v zemědělství na místní farmě. Z původní zástavby se zachovalo jen několik modernějších domků, jen hostinec Gustava Beilschmidta přečkal nepřízeň doby a dál slouží jako hostinec. Před bývalou školou se zachoval památník padlým z 1. světové války. Vernéřovem prochází zelená turistická stezka z Hazlova, prochází údolím Halštrova do Podhradí a končí na železniční zastávce Podhradí

Dolní Paseky (Niederreuth)

Ves leží 3,5 km západně od Aše v údolí Halštrova, po obou jeho březích. Na konci století bydlelo v 97 domech 634 obyvatel, mezi válkami zůstal počet domů i obyvatel stejný. Při posledním sčítání bylo evidováno 17 domů trvale obydlených, 7 rekreačních domů a 43 stálých obyvatel. Dolní Paseky existovaly zcela jistě již ve 14 století. Za prokázaný se považuje letopočet 1315. První majitelé byli Nothaftové. V 15. století patřil statek příslušníkům rodu Reitzensteinů, ve 30. letech jej pak získali Zedtwitzové. Panské sídlo mělo podobu okrouhlého tvrziště, na němž stála obytná stavba chráněná vodním příkopem Po jeho vnějším okraji byl navršen val. Sídlo sloužilo majitelům Pasek až do 15 století, kdy bylo opuštěno a majitelé přesídlili do svobodnického dvora .Dvůr později zanikl a jeho poloha není známa . Počátkem 20. století se v terénu nacházely části valu a přikopu. Ostrůvek uprostřed příkopu byl vysoký 2,5 m a měřil v průměru asi 22 m Na tvrzišti stál obecní dům, později kůlna, která byla v 70. letech zbořena Úpravami pozemku jeho majitelem splynulo tvrziště s okolní přírodou a dnes se již těžko lokalizuje. Ašsko leží na hranici území roubených a hrázděných staveb Drsné klimatické podmínky přiměly obyvatele ke stavbě zvláště zateplených domů. Typické ašské domy se do sedmdesátých let zachovaly zejména v Dolních Pasekách Nejčastěji jsou obdélného půdorysu, uprostřed je síň, z které je vchod do roubené světnice a do zděné stáje. Podstřeší, v němž bylo uskladněno seno pro dobytek, bylo přístupné ze síně. Mimo půdorys domu je vysunuta chlebová pec se sázecím otvorem, přístupným z černé kuchyně. Štít domu je z hrázděného zdiva a bývá zakryt bedněním. Typický představitel je dolnopasecký dům čp. 45 a pečlivě udržovaný dům s hrázděným patrem čp. 73. Dům čp. 13 má výše popsanou dispozici. Do domu se vstupuje portálem z roku 1783. Ze síně se vchází vpravo do světnice, naproti je vchod do bývalé stáje. V zadní části je dosud černá kuchyně s chlebovou pecí, která vystupuje jako přístavek mimo obvodové zdivo ze zadní stěny domu. Podle starší kresby byl dům v minulosti zvýšen o hrázděné patro s bedněným štítem. Zchátraná stavba byla zakoupena k rekreaci. Nový majitel patro v roce 1973 snesl a na zdivo přízemí postavil nový krov s mansardou. Kámen ze zápraží s vysekaným letopočtem 1690 byl majitelem použit jako poslední stupeň přístupu k potoku Halštrovu. Z dalších staveb stojí za zmínku stará školní budova z roku 1839, kdy se v Pasekách začalo vyučovat celoročně. Pavilon pramene radioaktivní kyselky byl postaven roku 1930. Uvnitř je podchycen pramen, který je vyveden trubkou ke snazšímu nalévání. Je využíván bezplatně okolními obyvateli jako zdroj minerální vody Kolem pavilonu vede žlutá turistická značka. Ve vsi zbytky vodního díla, rozdělující vodu Halštrova do dvou náhonů pro mlýny a papírnu. Dále po proudu je údolní přehrada. U mostu stojí kamenný kříž a památník padlým v I. světové válce z roku 1924.

Horní Paseky (Oberreuth)

Zaniklá a opět obnovená ves 6,5 km východně od Aše se nachází na náhorní planině mezi kopci vysokými kolem 700 m nad mořem, na státní hranici s Německem, kde je též turistický přechod do sousedního státu. V posledních letech 19. století zde žilo v 58 domech 326 obyvatel. Po požáru, který obec zachvátil 21 5.1917, se část vyhořelých rodin do Pasek nevrátila. Ani do 30. let 20. století se ves z tohoto požáru zcela nevzpamatovala V roce 1947 nahradilo odsunuté německé obyvatelstvo jen 63 dosídlenců. Tento počet se ještě podstatně nezvýšil a přišla další velká pohroma. Horní Paseky byly zahrnuty do zakázaného pásma a při ženijně technické úpravě státní hranice byla většina budov odstraněna. Ve vsi byla postavena kasárna pro rotu pohraniční stráže. V dalších letech státní statek využíval okolní prostory k pěstováni píce a ustájil v místě dobytek. V té době kromě roty PS, stáje a několika stodol neexistovaly již žádné obytné budovy a zaměstnanci statku do práce dojížděli. V roce 1968 obsadili prostor Pasek sovětští vojáci. Pro své účely si postavili panelový dům a asi 6 finských domků V té době bylo toto území pro naše občany absolutně uzavřené. Po roce 1990 Sověti místo opustili, budovy zchátraly a byly postupně rozebírány Statistický lexikon obcí z roku 1992 v Horních Pasekách neuvádí žádnou obydlenou budovu a nevykazuje žádnou trvale v místě usídlenou osobu Městský úřad v Aši začal v letech 1996 - 1997 postupně opravovat budovy po vojácích a předal prvních osm bytů. První zmínka o Horních Pasekách je z roku 1291. V r. 1344 Zedtwitzové odkoupili od Neubergů ves i s polnostmi. Od roku 1874, kdy se oddělily od Vernéřova, byly samosprávnou obcí, spadající pod ašskou faru. Obyvatelé byli převážně evangelického vyznání, jen 70 občanů udalo v roce 1930 katolické náboženství. Usedlíci se živili převážně zemědělstvím, část z nich tkalcovstvím. V Pasekách bylo oddělení finanční stráže a poštovní ohlašovna pro přechod zboží z Aše přes německý Brambach do Plesné. Tato trasa podstatně zkracovala dopravu. Po našem území se objížděl německý brambašský výběžek pres Hazlov a Starý Rybník. V místě stála od roku 1783 škola, ve které se vyučovalo jen v zimě a v neděli. Vyučovalo se v osmidenních cyklech v soukromých domech. V roce 1839 přišel do Pasek první učitel s aprobační zkouškou, který již učil v pronajaté místnosti. Teprve roku 1852 vykoupila obec dům čp. 49 a přestavěla jej na školu. Do dnešní doby se zachoval opravený panelový dům a evangelický hřbitov z roku 1876. Stráž Severně od obce se zdvíhá vrch Stráž (715,7 m. n. m.) s pozorovatelnou pohraniční stráže, která je nyní v majetku mysliveckého spolku a je veřejnosti přístupná. V mapě je vrchol označen jako místo dalekého rozhledu a vede k němu ze žlutě značené turistické cesty panelová cesta

Nový Žd'ár (Neuenbrand)

Roku 1569 propůjčil saský kurfiřt August jako léno bratřím Adamu a Janu Zedtwitzům osadu Nový Žďár. Po rozpadu vrchnostenské správy byla samostatná obec připojena k Mokřinám, od roku 1975 k Aši. Na konci minulého století zde žilo v 31 domech 274 obyvatel Mezi válkami tu obývalo 380 osob 35 domů, dnes tu žije 27 obyvatel v 7 domech a 1 chalupě. Obživu nacházeli usedlíci ve zdejším kamenolomu a v zemědělství. Osada leží 2,5 km jižně od Aše blízko bývalého zakázaného pásma. Domy postavené mezi kolejemi dráhy a silnicí Aš - Cheb zůstaly zachovány. Ostatní byly odstraněny po vyhlášení hraničního režimu v roce 1951. Zajímavý je úsek státní hranice mezí hraničními kameny 7/10 a 9/8, kde dosud stojí hraniční mezníky různých historických dob: sedm mezníků se znakem Zedtwitzů a erbem rodu von Lindenfelsů z Erkersreuthu, datovaných léty 1718 a 1754, hraniční kámen tzv. Schösselstein s křížem, vysekaným před rokem 1718. Na kameni nahoře mísovitá prohlubeň, o které se předválečný regionální badatel K Alberti domníval, že souvisela s keltským osídlením Mimoto je na kameni z pozdější doby vysekán nápis Böhmen a Bayern. V zahloubené plošce letopočet 1844. Ve třicátých letech byl do mísovité prohlubně zabetonován typizovaný hraničník. Historické hraničníky leží na červeně značené turistické cestě. Z ní odbočuje žlutá přes Nový Žďár a Nebesa k pramenu Halštrova.

Otov (Ottengrün)

Zaniklá ves 2,5 km severovýchodně od Hazlova v souvislém lesním porostu ve výši 610 m n. m, v prameništi Vonšovského potoka.V terénu dosud patrné základy domů, sklepy a komunikace. Obecní plužina zanikla při scelování pozemků. Koncem minulého století žilo ve 13 domech 78 obyvatel. O padesát let později tu žilo ve 14 domech jen 55 usedlíků. Živili se zemědělstvím a prací v místním lomu, z kterého se dodával kámen až do Chebu (železniční viadukt na dráze Cheb - Aš) a Aše. Po 2. světové válce již nebylo odsunuté obyvatelstvo nahrazeno Nejstarší zpráva pochází patrně z roku 1224 v souvislosti s desátkem Fridricha z Mazlova. Další zmínka o Otově je v kupní smlouvě ašského soudního správce Kašpara Brusche, který se stal roku 1659 chebským purkmistrem a roku 1670 koupil Otov za 1 200 zlatých. V současnosti stoji v bývalé vsi výstavná rekreační chata, obývaná jen příležitostně. Katastrem Otova nevede žádná turistická cesta.

Lipná (Lindau)

Lipná leží asi 2 km vzdušnou čarou západně od Hazlova v hlubokém údolí, vytvořeném Slatinným potokem před soutokem s Ostrožským potokem. Před rokem 1890 žilo v 37 domech 274 obyvatel. Ves se nerozvíjela, protože mimo zemědělství byla práce pouze v žulovém lomu, takže mezi válkami se počet domů a obyvatel nezměnil (39 domů a 270 obyvatel). Dnes obývá 6 zdejších domů pouhých 10 obyvatel. Ves není atraktivní ani pro chalupáře, kteří tu vlastní jen 4 objekty. Nejstarší zmínka o Lipné je uvedena v darovacím dopise Jindřicha Nothafta roku 1307, v kterém dává třetinu z celkového desátku z vesnic Lipná a Polná řádu německých rytířů. Ze středověku se na vesnicích zachovalo jen málo památek. Na venkově, kde se stavělo převážně ze dřeva, se zachovaly jen kamenné kříže. Veřejnosti jsou známy jako smírčí kříže. Souvisí s právní kulturou středověku a jako symbol usmíření s Bohem byly u cest stavěny ještě po třicetileté válce. Jsou to hrubě opracované kameny tvaru kříže nebo ploché kameny s výrazným reliéfem kříže. Zřizoval je viník jako součást pokuty uložené mu místo hrdelního trestu. V Lipné, v poloze u Tří křížů, je nízký žulový stejnoramenný kříž se zaoblenými rameny. Na něm je vysekán Kristův monogram IHS, pod nim srdce probodané noži a nápis, který sděluje, že zde roku 1675 zavraždil otec svého syna nožem. V chebském archivu v Marklově kronice z roku 1675 se dočteme, že toho roku 1. srpna Michel Wagner ze Skalky zavraždil svého osmiletého syna Jobsta tak, že ,mu prořízl břicho, vyrval vnitřnosti a srdce a vysál mu krev". Dále je zapsáno, že 7 února (správně 7. března) byl mimořádně popraven mečem. Z knihy vydání 1675 - 1676 známe soudní výlohy, které činily celkem 75 zlatých. Z toho svědečné obnášelo 50 zlatých, náklady na vazbu po 185 dnů 15 zlatých. Nejlacinější byla poprava, za kterou dostal mistr popravčí jen 1,3 zlatých. Lipnou nevede turistická stezka. Ves je přístupná z Hazlova přes Polnou nebo z ašské silnice odbočkou na Libou. Smírčí kříž stoji asi 300 m vlevo za železničním přejezdem, ves leží asi o 1,5 km dále.

Polná (Hirschfeld)

Ves ležící 2 km od Hazlova v nezalesněné rovině na okraji přírodního parku Smrčina, v nadmořské výšce 535 m. Od roku 1307 spolu s Lipnou, Podílnou a Franky součást panství Zedtwitzů z Libé. Po roce 1850 ves začleněna do okresu Aš. Na konci minulého století samostatná obec s místní částí Podílná a samotou Franky. Dnes část obce Hazlov. Na konci 19. století žilo ve všech částech obce v 92 domech 638 obyvatel. Mezi válkami byl počet obyvatel a domů ustálený (roku 1930 617 obyvatel v 114 domech). Po odsunu německých obyvatel a v souvislosti s nově nastoleným hraničním režimem byla část domů stržena a ne každý dosídlenec dostal povolení k pobytu v Polné. Při sčítání lidu v roce 1990 bylo zapsáno 26 domů a 11 chalup s 64 obyvateli. Ze starší zástavby se zachovala zemědělská usedlost čp 10, skládající se z obytného domu s hrázděným štítem. Dvůr je uzavřen stodolou a kolnou s letopočtem 1792, K objektu patři kaplička oživená oltářem s lidovou výzdobou. Na štítě obytného stavení je obraz madony namalovaný na plechu neznámým umělcem. Ze středověku pocházejí smírčí kříže. Na křižovatce cest do Hazlova a Libé stoji jeden z kamenných křížů vedle rozvalených božích muk. Na jeho čelní straně je vyryt obrys meče, na odvrácené straně latinský křížek 500 m západně od Polné stojí další kamenný kříž, k němuž se váže pověst, že na tomto místě zabil sedlák ovčáka. Petroglyf sekery na kříži může naznačovat, že se jedná o vražednou zbraň. Přímo na státní hranici, u hraničního kamene 9/8, je plochý žulový kámen připomínající řecký křiž. Dosud není rozhodnuto, zda se jedná o přírodní fenomén nebo o starou památku. Polná patři do území nedotknutého reformací. V roce 1930 bylo veškeré obyvatelstvo katolické. To vysvětluje větši počet religiozních památek. Vedle vyvrácených božích muk u kamenného kříže jsou další povalená boží muka u cesty do Hazlova. Přímo v obci ve skupině stromů stojí sloupkový podstavec s odlomeným železným křížem. Na sloupku v zrcadle řecký křížek s nezřetelnou dedikací. Poslední památka tohoto druhu, sloupek se znamením božího oka, datovaný rokem 1900, s odlomeným litinovým křížkem stojí u cesty k bývalé rotě pohraniční stráže. Červeně značená turistická stezka prochází Podílnou po okraji Polenského lesa ve vzdálenosti asi 0,5 km od Polné a pokračuje na Aš, Hranice a ke státní hranici v Trojmezí.

Skalka (Rommersreuth)

Ves vzdálená 3 km severně od Hazlova se rozkládá uprostřed obdělávaných pozemků na úpatí Goethova vrchu (670,3 m n. m). Na konci 19. století obývalo 57 zdejších domů 374 obyvatel, kteří nacházeli obživu především v zemědělství, část z nich ve mlýně na Hazlovském potoku a v cihelně. Popularita blízkého křemenného valu, proslaveného častými návštěvami básníka J. W Goetha, přivedla do Skalky první turisty, kterým sloužil hostinec Goethův kámen. Mezi válkami se počet obyvatel příliš nezměnil (55 domů a 295 obyvatel) Po odsunu německého obyvatelstva nebyla většina domů obsazena dosídlenci a počet obyvatel poklesl ke konci 20. století na 34 při 9 domech a 5 chalupách. Obec, která byla založena před rokem 1224, proslavil evangelický farář dr. Anton Martius, který se narodil v ašské rodině protestantského duchovního roku 1794, vystudoval teologii a přírodní vědy v Jeně a stal se pastorem v blízkém Schönbergu (SRN, cca 3 km západně od Skalky). V roce 1829 zaslal do časopisu Variscia, vydávaného v Hohenleubenu, tuto zprávu: Pan farář dr. Martius získal několik starožitností, náhodně nalezených v Romersreuthu, které se jeví na první pohled jako římské, totiž hrobovou lampu, hrobovou nádobu a římskou měděnou minci snad Marka Aurelia, nalezenou při zakládání domu", K hledání římských památek byl inspirován J. W. Goethem, který se domníval, že Černá věž chebského hradu je původem římská. Také si chybně vyložil jazykový základ názvu obce Rommersreuth jako Romersreuth, což mělo dokládat souvislost založení místa s římskou posádkou. Naštěstí se nalezené předměty dosud zachovaly v okresním muzeu v Hohenleuben a před několika léty byly podrobeny archeologické analýze, při ní bylo zjištěno, že věci zabírají časový rozsah asi 150 let, takže je vyloučeno, aby byly dokladem jednoho a téhož osídlení. Nápadný je i nedostatek podobných nálezů v místě i okolí před a po roce 1828, nehledě na to, že keramické nálezy ani lampa nebyly typem zboží, které se barbarům dovážely. Proti přímé přítomnosti Římanů ve Skalce hovoří jak geografická poloha, tak i historie. Naproti tomu nálezy zapadají do období romantického výkladu archeologických nálezů a z minulosti známe více podobných podvrhů. Doktor Martius pravděpodobně vybral něco ze své soukromé sbírky starožitností, označil je jménem Skalky a postaral se tak o zviditelnění Skalky ve vlastivědné veřejnosti. Někteří ašští spoluobčané věří na římské osídlení našeho kraje dodnes. Architektura usedlosti je podobná jako v severním Ašsku. Zděná nebo roubená část domu se zděným chlévem pod jednou střechou, s prostornou půdou a hrázděným, na Hazlovsku již nebedněným štítem. Zděný chlév pro tažný dobytek, hrázděná stodola a kolna stojí za obytným domem, který je většinou orientován štítem k silnici. Příkladem je usedlost čp. 29. Vedle čp 29 se nachází železný křížek na sloupku s horní římskou. Na něm je dnes již nečitelná dedikace. Dále je ve vsi žulový sloupek s římsou. Na něm je reliéfně vysekán křížek s monogramem H B a na soklu obtížně čitelný letopočet 1856. Na jiném sloupku je litinový jetelový kříž s Kristem. U cesty obcházející Goethův vrch stojí několik božích muk dnes značně poškozených. Na soukromém pozemku mezi vzrostlými smrky stojí od roku 1925 památník padlým z let 1914- 1918, věnovaný mrtvým občany Skalky a Otova. Jména zastřelených vojáků na mramorové desce střeží socha sedícího orla. Tento motiv se vyskytuje i na památníku v Hazlově a ve Výhledech. Skalkou prochází modře značená turistická cesta z Hazlova s odbočkou k pamětní desce na Goethově skále, pokračuje přes Aš, Podhradí a Studánku ke koupališti na rybníku Nový.

Výhledy (Steingrün)

Ves Výhledy, od roku 1950 ve společné obci s Hazlovem, leží v nadmořské výšce 687 m, sevřená Halštrovským a Chebským lesem asi 4 km severně od Hazlova. Výhledy byly založeny před rokem 1224 na kamenité půdě, kterou osadníci získali vyklučením lesa. Od roku 1526 patřila vesnice Šlikům z Chebu, nebyla však výnosná a v roce 1539 byla popisována jako pustina. Roku 1629 přešla do správy hazlovského panství. Od roku 1850 byla samostatnou obcí. V terénu jsou dosud patrné pozůstatky panského sídla, které bylo založeno ve 14. století. Stálo uvnitř vsi, na sever od vesnického rybníka, blízko čp. 10. Jednalo se stejně jako v ostatních případech na Ašsku o srubovou stavbu obehnanou kruhovým vodním příkopem s ostrůvkem pro vlastní pevnůstku. Zachovala se část ústředního ostrůvku o průměru kolem 12 m a zbytek přikopu. Zaměstnání nacházelo místní obyvatelstvo v chovu dobytka a v práci v lese Od roku 1825 část populace zaměstnávala přádelna bavlny, založená Františkem Procherem. V té době předlo přízi na Ašsku 6 přádelen, které přecházely na strojní provoz poháněný žentourem nebo vodním kolem. Přádelna ve Výhledech měla podle starších údajů 4 000 vřeten. Hnací sílu dodávala voda jedné ze zdrojnic Hazlovského potoka, nadržená malým rybníkem. Firmu později převzal Georg Huscher, který roku 1841 koupil, od Andrease Kirchhoffa přádelnu v Aši, která již byla vybavena parním strojem. Přádelna ve Výhledech nebyla schopna modernizace pro slabý zdroj vody. Nejpozději k roku 1850 byl provoz v přádelně ukončen. První školy se zakládaly při kostelech a školská reforma Marie Terezie se nejdříve uplatnila v místech, kde byly příznivější podmínky, což nebyl případ Výhledů. Celoroční školní docházka byla ve vsi zavedena až v 19. století a vlastní školní budovu obec postavila na začátku 20. století. V roce 1890 žilo ve Výhledech v 65 domech 638 obyvatel. Mezi válkami se počet obyvatel snížil na 572, ale počet domů se nezměnil. Po 2. světové válce se podařilo osídlit pouze část domů Dnes je ve vsi registrováno 16 domů a 20 chalup s pouhými 37 obyvateli. Většina domů i chalup byla v posledních letech přestavěna a modernizována, pokud na starých základech nebyl postaven dům nový. Původní podobu i dispozici si zachoval např. dům čp. 43. Nejstarší drobnou památkou je hraničník z doby před úpravou hraničního značeni roku 1844. V nejstarších dobách se hranice značila do hloubky vysekaným křížkem, např. Schösselstein v Novém Žďáru. Místní kámen je hrubě otesaný hranol s negativním reliéfem kříže. Nejkrásnější památkou jsou boží muka z roku 1833 s motivem Nejsvětější Trojice na velkém medailonu, který je postaven na profilovaném sloupku s římsou. Zbožnost zdejších občanů, kteří byli z 97 % katolíky, se projevovala v množství religiózních památek. Ve vsi stoji několik železných a litinových křížků z 19. a 1. poloviny 20. století. Občané z Výhledů, kteří padli v 1. světové válce, mají svůj památník před bývalou školou. Je bohužel značně poškozený. Asi 1,5 km na sever od Výhledů po zelené turistické stezce stojí památník nad pramenem Halštrova (Die Elsterquelle). Zde byl roku 1898 sveden pramen Halštrova do umělé jeskyňky, vyhloubené pod žulovým památníkem. Z ní vytéká voda do bazénku a odtud přepadem do volného toku, který končí jako Halštrov v Doubravě a v Německu pod názvem Weisse Elster protéká Adorfem, Plavnem, Lipskem a u Halle se vlévá do Sály. Pozemek pro postavení památníku věnoval majitel nemovitosti Fridrich Wilhelm Edler z Helmfeldu. Jeho erb nechali zřizovatelé pomníku - Vogtlandský horský a turistický spolek umístit roku 1898 do čela památníku. V poloze U buku se k zelené připojuje žlutě značená cesta.