Všední život na hranické faře kolem roku 1830


 

Vzpomínky na mládí u mnohých vzbuzují nostalgické myšlenky. "Jó, to bejvávaly časy." Lidé žili skromně, více
drželi pospolu a jejich veřejný zájem mnohdy nesahal daleko za vlastní humna. Život člověka ubíhal
v pravidelných kolejích a pověstná nesnesitelná lehkost bytí se mísila s tvrdou každodenností. Dnes už si málokdo
z nás vzpomene na tyto blažené časy. Zvykáme si pomalu ale jistě na všudypřítomný stres a náš hektický život 
pádí zběsilým tempem kamsi do neznáma. Pojďme se na chvilku zastavit a osvěžit se pohledem do minulosti. 
Není to tak dávno, co ašský rodák a obrovská duchovní osobnost druhé poloviny 19. století Dr. Gottlob Traugott
Alberti napsal řádky, které vám nyní předkládáme. Ožívá v nich mnohé z toho, co znáte z vyprávění vašich babiček
a dědečků. Přenesme se tedy zhruba do roku 1830 a inspirujme se všedními starostmi a radostmi jedné úplně 
normální rodinky.
Naše přestěhování do Hranic bylo do určité míry veřejnou událostí. Vůz, kterým jsme jeli, doprovázeli zástupci 
ašské obce, zedtwitzovští úředníci a učitelé se školním sborem až ke Smrčině (Sorgu). Nám dětem se hlavně líbilo, 
že po obou stranách kočáru jeli dva jezdci na koních - pan Georg Unger, kterému patřila továrna na stávkové zboží, 
a jeho švagr Ritter. Před zámkem Sorg jsme se zastavili, sbor zazpíval píseň a můj otec se ve voze postavil a 
přednesl ke shromážděným proslov na rozloučenou. Pak jsme pokračovali v cestě, vstříc nám přišla deputace 
hranické obce. Když jsme vjížděli do obce, uvítalo nás velké množství jejích obyvatel. Do otcova nového úředního 
sídla jsme vjížděli za vyzvánění zvonů.
Hranická fara tehdy vyhlížela jako rozsáhlá zemědělská usedlost. Mezi budovou fary, která stojí ještě dnes, a silnicí
byl dvůr, dokola obklopený různými staveními a vraty.V jeho středu se na dvou kůlech tyčil holubník. Od silnice se
do dvora vjíždělo širokými vraty, vedle nich byla ještě jedna menší vrátka pro pěší. Nad oběma vraty byla půda se
senem, která pokračovala vlevo a vpravo nad stájí a vozovnou. Na jižní straně dvora vedla jedna dvířka do
zahrady a stál tam chlév pro dobytek. V patře chléva se ukládalo různé nářadí - řezačka, trdlice na len a mnoho
dalších. Úplně pod střechou byla sýpka. Na severní straně dvora stála ohromná stodola. Musela být tak neobyčejně
veliká, protože se do ní ukládala nejen úroda z farních poli,ale také na padesát kop snopů obilného desátku. Byly to tzv.
"hrubé desátky" - to znamenalo, že snopy nebyly vymlácené a dovážely se do stodoly tak, jak je na poli svázali. 
Kancelář každý rok stanovila, v který den se mají tyto snopy přivézt na faru. Tento den byl potom něco jako svátek. 
Podle starého zvyku přiváželi statkáři na faru obilné snopy a byli za to pohoštěni pivem, chlebem, sýrem, máslem 
a tabákem.
Všichni se s farářem většinou znali a brávali s sebou čeledína nebo chlapce, který pak odjel s prázdným vozem
domů, zatímco sami statkáři se na faře zdrželi déle. Někteří hraničtí hospodáři desátek neodváděli v naturáliích, ale
dováželi místo něj odpovídající peněžní částku. Za jeden snop se platil dvacetník, to byla třetina stříbrňáku.
Hned vedle stodoly stála nízká budova, která slouží i jako kurník a husinec, potom byla prádelna s nádrží na vodu
a trubkami, kterými voda protékala. Mezi prádelnou a obytnou budovou stála velká brána, kterou se chodilo na
farní polnosti. Ty se rozprostíraly od statku až k hranici se Saskem u Gettengünu (dnes stojí v blízkosti památník
americkým letcům, red.). Podél hranice se táhl prastarý val. Říkalo se, že ho tam navršili Švédové za třicetileté
války, ale podle všeho byl ještě mnohem starší. Také les na druhé straně valu patřil k faře. Celý farní pozemek měl
rozlohu asi 35 nebo 40 jiter (roku 1775 zavedené katastrální nebo též rakouské jitro bylo jednotkou plošného obsahu 
a jeho velikost činila 5755 mr). K faře tak patřilo poměrně důležité hospodářství, o které se vzorně starala moje matka, 
neboť otec byl zcela zaneprázdněn svými úředními povinnostmi. Obvykle jsme chovali deset nebo dvanáct kusů 
hovězího dobytka. Později otec pořídil ještě dva koně, které koupil za velmi výhodnou cenu od jednoho saského
hospodáře. Ten rušil svůj statek a velmi mu záleželo na tom, aby jeho koně přišli do opravdu dobrých rukou.
Byla to nádherná zvířata. Bohužel se později oba koně strhali, když je při požáru v Markneukirchenu zapřáhli před 
požární stříkačku.Špatná cesta, těžký náklad a možná i prochlazení si tehdy vybraly svou daň. 
V konírně jsme měli dvě oddělená stání když přijela návštěva, mohli jsme umístit ve druhé maštali ještě dva páry koní.
Před obytným domem stál zastřešený vchod - ten se zachoval dodnes. Vpravo od dveří začínalo dřevěné schodiště,
které vedlo do prvního patra, vlevo byly zakryté padací dveře ke schodišti do sklepa. Nejčastěji jsme pobývali v pokoji 
v přízemí, který vedl do zahrady. Vedle byla otcova pracovna - místo dveří měla odhrnovací závěs.Na východní a 
severní straně domu byla prostorná spižírna, "černá" kuchyň a čeledník. Obvykle jsme najímali čtyři lidi: 
čeledína ke koním, děvečku, služku do kuchyně a pravidelně ještě jednoho nádeníka.

V čeledníku se svítilo loučemi, které hořely na malém roštu pod stříškou. Proto jsme každý rok přiváželi z lesa kromě
palivového dříví i dva stromy, ze kterých se potom nadělaly louče. Nejlepší louče byly ze smolnatých borovic. Také
osvětlení obytné místnosti a otcovy pracovny bylo na dnešní poměry velice nuzné. Většinou se svítilo lojovýma
svíčkama v obyčejném plechovém nebo mosazném kahánku. Jejich knoty se musely každou chvíli zkracovat
"kratiknotem". Lampy už tenkrát sice byly, ale dávaly ještě méně světla než lojové svíčky. Sestávaly se z malé oválné
nádobky, ta bývala hliněná, plechová nebo cínová, a na jedné straně měla jakýsi zobáček, z nějž vyčníval úzký knot.
Aby taková lampička osvítila větší plochu stolu, musela se postavit na převrácený hrnec. Když jsem kolem roku 1836
přišel do Prahy, používaly se tam už lepší svíce. Říkalo se jim myslím "milikerzen". Po nich přišly stearinové svíčky,
ty znamenaly velký pokrok. Pomalu se vylepšovaly také olejové lampy. Používaly se širší nebo kulaté knoty a
skleněné cylindry. Pak přišly lampy moderátové a nakonec petrolejky. To ale až někdy v padesátých nebo šedesátých
letech. Za mého dětství se svítilo, jak už jsem řekl, hlavně lojovými lampami a svíčkami. Drahé voskové svíce si
mohly dovolit jen bohatší rodiny. Lojové svíčky se vyráběly podomácku. Této práce se účastnil i můj otec, většinou
připravoval knoty. Snažil se je upravit tak, aby hořely zároveň s lojem a nemusel se neustále používat "kratiknot".
Aby svíčky vybledly, věšela je maminka za úplňku do oken.Tvrdila, že potom dostanou krásně bílou barvu.
Topili jsme skoro výhradně dřevem. Černé ani hnědé uhlí jsme tenkrát ještě neznali, ale každý rok jsme do dřevníku
dováželi několik fůr rašeliny. Popel se sbíral do "sudu na louh", který stál na stojanu a kousek od země měl kohoutek
nebo pípu. Nanesený popel se několikrát přelil vodou a vznikla žíravá tekutina, která se podle potřeby upouštěla.
Používala se při praní, když se drhly podlahy nebo deska stolu, a také k výrobě mýdla. K tomuto účelu se v každé větší
domácnosti schraňoval všechen tukový odpad. V "černé kuchyni" pak k němu přidali louh a ve velkém kotli se z toho
uvařilo mýdlo.
Tento způsob života byl sice zdánlivě jednoduchý a nenáročný, přesto ale bylo v domě pořád daleko víc práce
než dnes. Jenom rozdělání ohně stálo daleko větší námahu, nebo ještě nebyly sirky. Skoro v každé domácnosti mívali
k rozdělávání ohně "troudník". To byla plechová krabička velká asi dvacet centimetrů se třemi přepážkami: jednou
větší, ta zabírala asi tři čtvrtiny plochy, a dvěma menšími na delších stranách krabičky. Ta větší sloužila k uchování
troudu, který se získával tak, že se nechal zuhelnatět kousek plátna. Někdy se také používala dražší zápalná hubka.
V jedné menší přepážce byl sirný knot a ve druhé ocílka a pazourek. Při křesání se kámen držel tak, aby jiskry
dopadaly na hubku. Jakmile se na ní objevily žhavé plochy (to se často podařilo až po několika pokusech), přiložil se
k ní sirný knot, a jakmile se rozhořel, mohl se zapálit oheň nebo rozsvítit světlo. Aby se rozděláváním ohně neztrácelo
tolik času, zakrývaly se večer, když už oheň dohasl,v kamnech zbytky žhavých uhlíků pečlivě vrstvou popela.
Zamezilo se tak přístupu vzduchu a uhlíky vydržely doutnat až do rána. Existovaly také všelijaké vynálezy, která
rozdělávání ohně usnadňovaly. Například lahvička s azbestem a kyselinou sírovou. Do ní se ponořilo dřívko,
o něco silnější a delší než jsou dnešní zápalky, které mělo na konci trochu síry. Ta se po ponoření vzňala a zapálila 
zbytek dřívka. V bohatších domech měli platinové zapalovače. Všechny tyto vynálezy ale zmizely ze světa, jakmile se 
na konci čtyřicátých let objevily fosforové sirky. Jen kuřáci dýmek si ještě několik desetiletí vydrželi zapalovat tabák
křesadlem, ocílkou a hubkou. Hubku nosívali v pytlíku s tabákem, křesadlo v kapse u vesty a jako křesátko
používali obvykle kapesní nožík opatřený ocílkou.Hodně námahy dalo drhnuti podlah ve světnicích a chodbách, protože 
natřené podlahy tehdy ještě nebyly.
Podlaha se každou sobotu čistila slaměným věchem, pískem a mýdlem nebo louhem. Potom se posypala pískem
nebo tenkou vrstvou slámy, aby se v neděli, až se písek a sláma vymete, podlaha blýskala bělobou a se ctí obstála
i před přísným pohledem zvědavé sousedky. Taková vzorně vyčištěná podlaha nebo do běla vydrhnutá deska stolu byly
na pohled mnohem hezčí než natřená podlaha nebo stůl pokrytý voskovým plátnem.
Mezi povinnosti hospodyně také patřilo pečení chleba. Aby bylo v domě stále dost mouky, odměřilo se čas od času
v sýpce několik pytlů obilí, které se odvezly do mlýna. Když se nazpátek dovezla mouka, kontrolovalo se, jestli se
"nepromlelo". Část mouky si totiž jako odměnu nechával mlynář. Když se zásoby černého chleba blížily ke konci -
obvykle se pekla dávka chleba, která vystačila tak na čtyři týdny, takže ke konci už byl chléb příliš starý a začínal
plesnivět - zavelela večer matka, že se má nahřát díže a odměřit do ní potřebná dávka mouky. Zároveň se nahřál
kvásek, který se schovával od minulého pečení. Druhý den se časně ráno ohřála voda a začalo namáhavé hnětení těsta
a formování bochánků. Někdy nás maminka nechala, abychom si sami upekli i pár podplamenic - to byla veliká
pochoutka, kterou jsme dávali ochutnat i sousedovic dětem. Housky ani žádné jiné bílé pečivo se v Hranicích
tenkrát nepeklo. Kdo je chtěl, nechal si je donést z Aše od "poselkyně", která denně obstarávala pochůzky mezi
oběma městy.
Naše strava byla prostá, ale zdravá. Ráno se ve většině domácností podávala ovesná nebo mléčná polévka, jak
bývalo zvykem dříve; stále více se ale prosazovala ranní a odpolední káva. K večeři pravidelně bývala mléčná nebo
chlebová polévka. Skoro všechno, co jsme k živobytí potřebovali, jsme si vyráběli doma. Dnes naprosto běžné
koloniální zboží - rýži, ságo nebo kakao - se na náš stůl dostávalo jen velmi zřídka. Každodenní strava nabízela
oproti té dnešní velice málo obměn. Pravidlem bývaly nejméně dva bezmasé dny v týdnu, spíše ale byly takové
dny tři nebo čtyři. To se potom jako předkrm podávala mléčná nebo chlebová polévka a po ní nejrůznější druhy
knedlíků s houbovou omáčkou. Často jsme mívali knedlíky,které se dělaly z ječné mouky. Jedli jsme jen zeleninu,
kterou jsme si vypěstovali na zahradě. Nejdůležitější roli hrála mrkev a tuřín - a především kyselé zelí. Když se na
podzim nakládalo do sudů, zapojil se do práce každý, kdo měl ruce a nohy. Z pole se dovezly hlávky, které se zbavily
vnějších listů, nakrouhaly nadrobno na velkém struhadle a pomocí tlouku napěchovaly do sudu. Každá vrstva se
pečlivě nasolila. Navrch přišel dekl, který se ještě zatěžkal kamenem. Už po několika dnech zelí začalo kvasit, sud se
odnesl do sklepa a jeho obsah se mohl začít konzumovat.Když přišly první podzimní mrazíky, obvykle koncem
listopadu, zabíjelo se prase. V únoru pak druhé. Zásoby špeku a uzeného masa tedy musely vystačit až do dalšího
podzimu. Protože jednotlivé domácnosti nezabíjely ve stejnou dobu, bývalo na podzim a kolem masopustu více
čerstvého masa. Bylo totiž zvykem poslat sousedům a přátelům ze zabijačky výslužku - zabijačkovou polévku,
jitrnice a trochu ovaru. Nejbližší přátelé a příbuzní k tomu dostali ještě kousek masa na šťavnatou pečínku.

 


 

Kauza Partyzán

V dějinách českého a německého národa není bohužel v poslední době frekventovanějších slov než jsou druhá
světová válka a odsun. Není smyslem tohoto článku, aby se jakkoli tímto problémem zevrubněji zabýval. Je to
ovšem jeden z momentů, které ovlivnily běh událostí, které před vás zanedlouho rozestřu. Nemyslím si ale, že
přirozená následnost a "logické vyústění", jak někdy z nepovolaných úst slýcháme, se dají pro následující 
vyprávění jednoduše použít. Je to totiž příběh lidské bestie, která využila bezvládí krátce po ukončení druhé 
světové války a předvedla v nejhrůznějších barvách, čeho všeho je vůbec lidské pokolení schopno.
Je léto roku 1945. Německé obyvatelstvo s napětím čeká, zda se vyplní to, co jim bylo za rozpoutání války 
slíbeno, totiž vykořenění, ztráta domova a přátel. Do pohraničí míří z vnitrozemí řada lidí bez střechy nad hlavou, 
lidí, kteří blízko hranic hledají úplně novou existenci. Chtějí zapomenout na předešlých sedm let a začít nový 
život.Mezi nimi je také Jaroslav M., zvaný "Parti". Zanedlouho oslaví své pětadvacáté narozeniny. Zatím je 
svobodný, doufá ale, že se to brzo změní. Přichází do Trojmezí - dolní části a jako samozvaný vítěz války
si k budoucímu životu určuje usedlost č. 57, kde ještě donedávna bydleli hostinští Wagner a Stöss. Jako rodilý 
Plzeňák se vyučil zahradníkem. Za války sloužil u 33. pěšího pluku v Chebu. To jsou základní údaje o hlavním 
"hrdinovi" tohoto vyprávění. A teď už k jeho "hrdinským" činům.Parti záhy po příchodu do Trojmezí zjistil, že i 
zde válka vykonala své. Řada usedlostí zel a prázdnotou a mezi lidmi vládl strach. Toho náš hrdina využil. 
Jmenoval sám sebe jakýmsi ochráncem pořádku. Práva měl jen někdo, povinnosti všichni Němci. Hostinec Jacob
na Kaiserhammru (nejzápadnější výspa České republiky, dnes pouze pěší přechod s posezením a každoročními
slavnostmi) zůstal také zcela prázdný.Hubert Jacob byl zatčen, jeho žena ležela v nemocnici, syn Hans byl ještě
v ruském zajetí a třináctileté dcery se ujali příbuzní v Prexu. Právě toto stavení se pro Partiho stalo základnou
jeho loupeživých výpadů. Začátkem července 1945 se voják, který se vracel z východní fronty, ptal jedné ženy
z Hranic na cestu do Bavorska. Ta ho nic netušíc poslala směrem na Kaiserhammer. Po chvíli uslyšela výkřiky.
Partiho první oběť právě vydechla.Hrob tohoto neznámého vojína leží na druhém břehu Rokytnice v Bavorsku asi
80 metrů od státní hranice.Další tři frontové navrátilce, označené bílými stuhami (voják beze zbraně),
odstranil Parti také. Pak je přepravil do Hoffmannova mlýna, který zapálil, aby zamaskoval stopy. Jiného vojáka 
zbil,naložil na káru a po kamenité cestě smýkal směrem na Hranice. Hlava oběti byla přitom vláčena po silnici. 
Nesmírnou krutost prokázal Parti v případě manželky posledního starosty Hranic.Nelly Zapfová mu nechtěla 
prozradit,kde se ukrývá její manžel. Týral ji tak dlouho, až zvěrstvům podlehla. Její hrob najdete na 
severovýchodní straně hranického evangelického kostela.
Poté co Parti rozšířil svá loupeživá tažení i na bavorskou stranu hranice,ho Američané zajistili a předali do 
věznice v Bayreuthu. Jeho kumpáni zatím přemístili celý lup do blízkého Prexu. Partimu se podařilo uprchnout, 
je však možné, že byl i propuštěn. Jeho stopa se dále objevuje ve Studánce č.p. 135. Stal se zde roku 1946
správcem státního statku. Ve sčítacích a soupisových listech je k 16. 1. 1946 veden jako majitel 2 klisen, 2 valachů, 
1 hříběte,2 býčků a 3 jalovic. Dokonce se stihl i oženit a to s Češkou.Jeho stopa se po "vítězném únoru" vytrácí. 
Z neověřených zdrojů jsem se dozvěděl, že jeden čas pracoval v Moravských uhelných dolech, kde měl údajně 
zahynout. Pravdou však je,že přežil ještě sametovou revoluci a před několika lety zemřel na Tachovsku.
Dnes, více jak 55 let po celé tragédii, jsem při rozhovorech s pamětníky pocítil za každým jejich slovem strach.
Byl to strach z toho, že se jim zpět promítne to, co se zde po válce dělo.
Proto si myslím, že je nutné mluvit o válce a odsunu i v těchto souvislostech. Mluvím o tom s vědomím,
že mrtvým už stejně nikdo nepomůže.Vím ale, že si někteří vzpomenou na to, jak se svým kamarádem 
v koženém kabátě a s revolverem u pasu klidně popíjeli. I oni mají ruce potřísněné krví.
Na místě celé tragédie zůstal na památku zavražděných kamenný kříž,jenž zde stojí od nepaměti. 
Nechť zde zarostlý v křoví zůstane jako "MEMENTO MORI" pro ty, kteří zaplatili svou krutou daň válce.

Karel Hall

      


Dějiny obce Hazlov ve zkratce

 

První ověřená zmínka o existenci osady Hazlov pochází z roku 1224. Rytíř Friedrich z Hazlova tehdy
věnoval klášteru ve Waldsassenu desátky, které vlastnil v Hazlově, Skalce a pravděpodobně Zeleném
Háji. Sám pak vstoupil do kláštera, aby zde obklopen sluhy božími v modlitbě dožil. Friedrich byl
jedním z ministeriálů (správních a vojenských úředníků německého císaře), kteří se původně usídlili na
chebském hradu. Ve svém erbu nesli červeno-stříbrně půlenou špici na půleném štítě  opačných barev.
To mimo jiné také může dokládat příbuzenské vztahy s rodem Neubergů z Podhradí u Aše.
Někdy na přelomu 12. a 13. století si Friedrich postavil svůj vlastní hrad v Hazlově. Původní podobu hradu
neznáme. Jedinou dodnes stojící vzpomínkou na toto panské sídlo je věž nynějšího kostela. Patrně byla
součástí hradní kaple nebo dokonce kostela. Její stáří dokládají dochované románské stavební prvky
jako půlkruhové románské okénko v přízemí a v podvěží původní románská valená klenba, které datují
vznik objektu k roku 1200.Součástí hradu byly ještě obvodová hradba, brána a příkop, jež se bohužel rovněž
nedochovaly.
V průběhu 13. století se tento rod rozrůstá a přesunuje část svých držav za hranice Chebska. Konkrétně se
jedná o Konráda z Hazlova, který vlastnil několik statků u Marktleuthenu a Wunsiedelu a věnoval je
31. března 1314 klášteru Waldsassen. Z Konrádova přídomku na této listí ně jasně vyplývá, že sice patřil k
rodu rytířů z Hazlova, avšak na hazlovském hradě již nebydlel. Jeho další příbuzný, pravděpodobně bratranec,
Konrád z Hazlova je roku 1300 zmíněn jako rychtář v hornofalckém městečku Bernau.Právě on byl zavražděn
poddanými kláštera Waldsassen a jeho vdova Kateřina, stejně jako bratři mrtvého Herman, Martin a Albrecht,
požadovali potrestání pachatelů a peněžní náhradu pro vdovu. Celou záležitost spadající do pravomocí
chebského soudce vyřešil opat kláštera Waldsassen dohodou s postiženou vdovou a sirotky. Pozůstalým
zaplatil 1. listopadu 1311 odškodné ve výši 60 hřiven haléřů.
Rok 1322 přináší definitivní rozpad správní struktury ministeriálů a faktickou moc v celé oblasti Chebska přebírá
český král Jan Lucemburský a hlavně město Cheb. To se také v průběhu druhé čtvrtiny 14. století snaží zvrátit
nadvládu nad Ašskem a Hazlovskem na svou stranu. Dochází k drobným potyčkám, z kterých rytíři z Hazlova,
stejně jako jejich příbuzní páni z Neubergu u Aše, nevyšli příliš úspěšně. K tradičním zbraním a bojovým
prostředkům tehdejší drobné venkovské šlechty včetně hazlovských patřily hlavně loupeže na cestách a útoky
na venkovské zboží chebských měšťanů. Stávali se tak z nich obyčejní lapkové stíhaní zemským zákonem.
Někdy v druhé polovině 14. století také dochází ke gotické přestavbě románského hrádku. O celkových úpravách
víme jen tolik, že na severní straně kostela byl postaven nový obdélníkový hradní palác, z kterého se dodnes
dochovaly části obvodových zdí. Vstup do hradního areálu byl patrně možný od jihozápadu přibližně v místech
stávající brány.
Počátkem 15. století se páni z Hazlova z Chebska úplně vystěhovali. Jejich stopy se objevují hlavně na Loketsku,
v českém vnitrozemí a Horní Falci. Vlastní hrad a k němu příslušné statky odkoupil 11. prosince 1401 chebský
měšťan Niklas Jur, po němž statek zdědil syn Jeroným. Ten postoupil majetek svému švagrovi Heinzovi
Landviistovi, který se v držení Hazlova připomíná v roce 1450. Od roku 1492 na Hazlově hospodaří příslušníci
rodu Maléříků.
Dalšími majiteli byli: Volf Václav z Kocova (1579, +1596),vdova po něm Markéta z Reitzensteinu a syn Jiří Adam
z Kocova,Vít Dětřich ze Steinheimu (1628, + 1657), jeho syn Lubert Gottfried a toho matka Walburga Helena
z Trautenbergu (+ 1662).
Pak koupil panství Jiří Karel ze Schonaichu. Vdova po něm,Anna, později vše odkázala Janu Hartvíkovi z Nostic.
Naposledy jmenovaný směnil v roce 1682 Hazlov a Výhledy za Milíkov a Malou Šitboř s Adamem Kazimírem
Moserem. Moserové drželi Hazlov až do počátku 19. století, poté, co byl v roce 1795 nejprve prodán čtyřem
chebským měšťanům, pak znovu odkoupen a v roce 1824 definitivně prodán Wolfgangovi Biedermannovi.
Po Biedermannech získal Hazlov ve veřejné dražbě, konané v roce 1853, Jan Vilém Helmfeld, majitel statku Starý
Rybník. Jeho potomci zde setrvali do konce roku 1945.

 

                                                                                                                                                 Karel Halla

 

      z hazlovské kroniky

 

   Roku 1675 se 1. srpna udála ve vesnici Skalka hrozná vražda. Michael Wagner, tamní obyvatel, zavraždil
svého vlastního syna. Nejprve mu uštědřil 8 bodných ran kuchyňským nožem, pak mu rozpáral tím samým nožem
trup od levého prsa až na břicho, tím mu rozřízl všechna žebra a nakonec mu ještě vyrval vnitřnosti. Příčina této
hrůzné vraždy zůstala nevysvětlena. Dítěti bylo 8 let a 15 týdnů. Bezcitný a krutý otec byl předveden před soud do
Chebu, kde byl také po vynesení rozsudku na popravišti před Mostní branou 7. března 1676 sťat. Vražda se ale
nestala přímo ve vesnici Skalka ale severozápadně od Hazlova na hranici obou katastrálních území Skalka a
Hazlov.Stalo se to přesně tam, kde hraničí zalesněný Holzberg náležející hazlovským hospodářům se skalenskými
pozemky.Tudy vede pod železničním mostem stezka, která se svažuje podél nové silnice dolů do údolí potoka na
tzv. "Wiegentlur" (Vážní nivu). Tam dnes (kol. roku 1930, pozn. překladatele) stojí omšelý žulový kříž, který vyčnívá
zhruba 85 centimetrů ze země. Na kříži je vytesán tento text: IHS 1675 tohoto roku ubodal otec svého syna nožem.
Kříž byl znovu objeven a postaven roku 1980.

 

 

 

   4. října roku 1779 kolem půl osmé ráno přijela v kočáře do Hazlova jeho výsost Josef II. v doprovodu generálů
Brauna a Pellegrina a chebského okresního brigadýra Schmiedfelda. Podle výpovědí očitých svědků vystoupil ve
farním dvoře. Tam přesedl Josef II. na připraveného osedlaného koně. Jeho cesta vedla dále směrem do Aše,
Plesné,Skalné a zpět do Chebu. Vedle jeho výsosti a zmíněných vysoce postavených osob se doprovod skládal
ještě z jednoho poddůstojníka a 4 obecních dragounů z c. k. princ Zweybriick regimentu kavalerie.

 

   24. července roku 1799 se na své cestě do Karlových Varů a Teplic zastavila ve farním dvoře na občerstvení její
císařská ruská výsost, velkokněžna Anna Fedorovna, rozená vévodkyně Saská z Koburgu, manželka velkoknížete
Konstantina Pavloviče z ruského Sankt Petěrburku.

 

   20. září roku 1835 projížděli kolem 10. hodiny večerní Hazlovem jeho výsost vévoda Sasko- Výmarský s chotí a
v doprovodu dalšího vysokého panstva. Cestovali ve třinácti kočárech směrem do Chebu, kde přenocovali
a několik dní setrvali. Poté se odebrali na kongres Rakousko-Uherské monarchie do Teplic.




Historie podhradského hradu ve zkratce

Osidlování nejzápadnější výspy naší republiky ve středověku spočívalo výhradně na bedrech německých koloni-
zátorů. Ačkoli přirozeným centrem celého mikroregionu se v průběhu staletí stala původně tržní osada Aš, zůstává
hradu v Podhradí primát původního správního centra Ašska.Právě zde bylo na začátku 13. století zbudováno první 
ministeriální sídlo náležející rodu Neipergů, pocházejících ze Švábska. Ti do těchto končin přišli ve třetí kolonizační 
vlně na sklonku vlády štaufské dynastie. Na základě několika listin a v neposlední řadě i rodového erbu byli 
spřízněni s rytíři z Hazlova.
Hrad, který si na úzké skalní ostrožně (30x18 m) nad Ašským potokem v Podhradí založili, byl postaven pravděpo-
dobně někdy na počátku 13. století. Typologicky pochází ze stejné doby jako například hrad ve Starém Hroznatově 
(Alt Kinsberg). Vedle obytných budova nutného hospodářského zázemí vynikala okrouhlá věž. Ta byla postavena 
pravděpodobně dodatečně někdy na přelomu 12. a 13. stol. Její čtvercový základ je přesným pokračováním 
opracované skály, do které byl zapuštěn objekt z poloviny 14. stol. Podle velkého množství keramických úlomků a 
zvířecích kostí se pravděpodobně jednalo o kuchyň. Základ věže je ve výšce 2-4 m nad okolním terénem. 
Sklon skály 25° je nad terénem dorovnán čtvercovým základem, nad kterým je až do výše vchodu šest metrů 
plnokamenné vazby. Důmyslný systém s vyvýšeným vchodem a propojenými separovanými patry umožňoval 
účinnou obranu i jedinému muži. To, že okolní stavby byly starší než samotná věž, dokládá nález tzv. kláskového
zdiva (opus spicatum). Dnes se výška věže pohybuje okolo 21 m. Původě však měřila až 25 m a byla opatřena 
cylindrovou střechou. Výhled obránců hradu byl tedy naprosto dokonalý.
Na začátku 20. století se pár dobrodruhů domnívalo,že je věž propojena s okolními stavbami zámku podzemní
chodbou, která měla dále pokračovat a vyústit v jednom z místních stavení. Tento jejich předpoklad dokládala i 
nalezená ocelová deska. Ta měla zakrývat tajný vchod do podzemí. Pokusili se tedy pomocí dlouhého vrtáku provrtat
podlahu věže a odkrýt tak tajný vchod. Jejich snažení však bylo marné. Dostali se do hloubky 1 metru a pak celou 
akci ukončili.
První písemná zmínka o hradu Neuberg pochází z roku 1288, kdy byl císařem Rudolfem I. Habsburským propůjčen
jako říšské léno fojtům z Plavna. Vážnou zkouškou nově zbudovaného sídla v Podhradí bylo jeho obléhání roku 1324.
Tehdejší majitel Konrád z Neubergu se dostal do sporu s městem Chebem, které hrad oblehlo a nakonec i dobylo.
Chebsko bylo od roku 1322 říšskou zástavou pod správou českého krále. Albrecht l Neubergu se patrně nechtěl dostat
pod přímý vliv rodíCÍho se městského státu a nabídl tak Ašsko i z hradem Neuberg jako přímé léno českému králi.
Výhodnost tohoto kroku se projevila velmi záhy, protože český král Jan Lucemburský tuto vasalskou smlouvu přijal
a celá neubergská enkláva byla osvobozena od daní a poplatků vybíraných Chebem.
Velmi zajímavá je také událost z roku 1382, kdy byl Chebem uvězněn Friedrich z Neubergu. Ten se podílel na
drobné válce, kterou vedly bývalé, původem ministeriální rody na Chebsku proti stále se rozpínajícímu městu Chebu.
V chebské smolné knize dokonce existuje zápis z útrpného výslechu Friedricha z Neubergu.

Hlavní nádvoří zámku v Podhradí na koci 18.stol.Zbytky budovy vlevo stojí dodnes


Neubergové roku 1395 vymřeli po meči a jejich majetky získal rod Zedwitzů, který pocházel ze stejnojmenného hradu
poblíž falckého Hofu. Konrád Zedwitz si toho roku vzal za ženu jedinou dědičku neubergského panství Hedviku, která
celý tento majetek přinesla svému manželovi jako jitřní dar.Neubegrské statky zpočátku spravoval za svého syna
Konráda jeho otec Petr Zedwitz. Právě on konsolidoval celé neubergské jmění a uhájil ho před dotírajícím Chebem. 
Konec sporů s tímto městem však přinesl až rok 1422, kdy císař Zikmund Lucemburský definitivně vyjmul Ašsko s 
hradem Neuberg ze soudní pravomoci Chebu. Někdy kolem roku 1483 byl hrad v Podhradí opět dobýván Chebskými.
V 16. století probíhal život na hradu celkem poklidně.Jedinou dějinnou událostí, která na dlouhá léta poznamenala 
vývoj celé podhradské domény, ale i celého Ašska, byl příklon k augsburskému vyznání. Na Ašsko začíná po roce
1529 proudit luteránství.Těsně před vypuknutím třicetileté války se roku 1616 Zedwitzovský rod rozdělil na dvě větve. 
Jedna zůstala na Neubergu a druhá si vystavěla rodinné sídlo v nedalekých Kopaninách. Ještě předtím roku 1610 
starý hrad vyhořel a renovované sídlo bylo za švédského vpádu na Ašsko také poničeno. V průběhu druhé poloviny 
17. století drželo Podhradí vždy několik členů rodu, kteří se po roku 1700 o celý majetek znovu podělili. Panství bylo 
tehdy rozděleno na čtyři díly. Hlavní a nejrozsáhlejší díl, Podhradí s Aší, si podržel Anton Josef Zedwitz, Karl Josef 
obdržel Smrčiny(Sorg), Hans Krásnou a na Volfa Ernsta zbyl tzv. Nový zámek v Podhradí. K dalšímu rozdělení obce 
došlo na počátku 18. století, kdy se z původního statku tzv. Horního zámku vyčlenilo pro Hanse Kristofa nové zboží 
nazvané pro odlišení Dolní zámek.
Všechen majetek s výjimkou Smrčin, které od Zedwitzů odkoupil jejich příbuzný továrník Vilém Fischer, zůstal 
Zedwitzům až do roku 1945, kdy byli z Ašska vyhnáni.

Karel Halla


Jak jde čas

Hranice - V roce 1890 bylo v Hranicích, tehdejším Rossbachu, celkem 19 hospod. Mezí nimi i zájezdní hostinec "Zum rothen Ross" (U Červeného koně). Dům měl číslo popisné 50 a stál na jižní straně dnešního Masarykova náměstí, kterému se tehdy říkalo jen Marktplatz (náměstí). Protože v městečku existovala řada zájmových spolků (například pěvecký, hasičský,
včelařský či kuřácký), byl hostinec U červeného koně častým místech schůzek jejich členů. Ti se velmi často scházeli také v hostinci U bílého koně, který stál rovněž na náměstí..
Bohužel se nám nepodařilo zjistit, kdy byl dům č.p. 50 postaven - jisté však je, že to bylo před rokem 1771 a že patřil mezi nejstarší objekty v obci. Ve starých mapách i kronikách se hostinec objevuje jako      "Unteres Wirtshaus" (Dolní hospoda).                    Jméno U červeného koně se ujalo až kolem roku 1850. Tak se hospoda jmenovala ještě v roce 1941, kdy byla jednou z 21 tehdejších hranických hostinců (přímo na náměstí byly hospody 3) a vlastnil ji pan Reinhold Voit. Podle slov jednoho z hranických pamětníku byl hostinec v provozu ještě krátký čas po válce.
V poválečných letech změnilo dnešní Masarykovo náměstí (od r. 1951 do září 1990 Náměstí Pohraniční stráže) svůj vzhled - staré, polodřevěné budovy byly zbourány a nahrazeny tehdy velmi moderní panelovou
výstavbou. Tento osud neminul ani dům č.p. 50, který byl stržen v závěru 60. let,když v něm předtím došlo k požáru.. V posledních letech před demolicí byla v jeho přízemí prodejna zeleniny a v 1. patře byty.

 Snímek zachycuje proměny ašské hlavní ulice Vlevo "Hauptstrasse" okolo r.1925(pohled od Goetheova náměstí,tehdy Marktplatz)   Domy původní zástavby,postavené v období let 1870-1883,byly jako hygienicky závadné strženy v letech 1960-1964.                          Vpravo  Hlavní ulice s panelovýmy domy dnes                                                                                                                                                

 

Konec 19. století se vyznačoval nejen rychlým hospodářským rozvojem, ale také romantizujícími představami
jeho nositelů. V této době vzniká množství výtvarných děl, která sice v hrubých konturách korespondují s reali-
tou, obsahují však také zidealizované prvky dokreslující celkovou kompozici. Na kresbě vlevo je zobrazena obec
Podhradí v 80. letech 19. století tak, jak ji zachytil neznámý autor: Krásně je zde vidět rozsah honosných zámeckých
budov Jen čirou náhodou byla pro budoucí generace uchována tato kresba ve výtvarné sbírce rodiny Hoyerů. O co
smutnější je pak pohled na fotografii napravo. Prostranství, kde ještě ve třicátých letech 20. století stával zámek
Zedtwitzů, nyní zeje prázdnotou. Teprve dnes by romantický malíř mohl naplno uplatnit svou bezbřehou fantazii.

Křižovatka ulic Kaiserstrafle,Stadtbahnhofstrasse a Turnergasse
na konci 19. století Uprostřed Meinertův dům (č.p. 249), vlevo roh
hotelu Geyer (č. p. 1066).
Meinertův dům (Meinerťsche Haus) stáljiž v roce 1771. Původně
byl panským majetkem. Roku 1795 jej vlastnil Heinrich Gossler,
r. 1808 J Adam Meinert zvaný "Hansadl", který pocházel z Bavor-
ska. Dům byl zbořen roku 1907: Hotel Geyer byl postaven v roce
1888. Od roku 1918 v majetku Spolku ašských textilních továrníků.
ještě později Obchodní a průmyslová banka. Dům stojí dodnes.

Tatáž místa po více než sto letech, dnes křižovatka ulic Hlavní,
G. Geipela a Karlovy. Na místě, kde stával Meinertův dům, byla
postavena stavba mnohem většl a honosnějšl,původně luxusní kavárna
Geyer, později po dlouhá léta restaurace Automat, dnes prodejna firmy HASSO.
Lenka Lumpeová